Zde přísahali, ale kde ... ?

14. listopad 2009 | 11.08 |
› 

Zde přísahali, ale kde ... ?

Milan Hulík

Kdo? Čeští vojáci roty NAZDAR, Vojáci české jednotky, která vznikla ještě předtím, než samotná idea vzniku Československa jako jednoho z nástupnických států Rakousko-Uherska. Dříve než ji sám T G. M. začal v zahraničí uskutečňovat - ještě dříve než budoucí prezident - osvoboditel odešel do exilu.

Její první stopu jsme našli v Paříži. V Palais Royal, v bývalém paláci kardinála Richelieu, v chodbě Valois, je první pamětní deska připomínající vznik této jednotky, ta další by měla být v Bayonne, které je jedním z cílů naší letošní cesty do Francie. Najdeme ji ale? Víme jen, že je někde v tomto městě, které vstoupilo do vojenských dějin vynálezem bajonetu. Právě zde měla totiž tradici zbrojní výroba a některý ze zdejších zbrojířů přišel v r.1641 na nápad spojit výhodu chladné a palné zbraně tím, že pušku opatřil bodákem. V této podobě byla potom puška používána ve francouzské armádě od r.1703 a hned nato se bajonet v řadě modifikací rozšířil v ostatních armádách. Byl používán samozřejmě i v české armádě a její první jednotkou, jako součást později vzniklé československé legie ve Francii, byla právě rota NAZDAR. (Původně tehdy NA ZDAR). A dodejme, že bajonet ve formě tzv. útočného nože, připevňovaného na hlavně nejmodernějších útočných pušek, je používán dodnes. Ale kvůli němu jsme do Bayonne nejeli. Přijeli jsme najít desku a říci

NAZDAR ROTĚ NAZDAR

...která byla v tomto městě zformována z českých a slovenských dobrovolníků. Tehdy politici zůstali pozadu, ale jen proto, že se teprve politiky stávali. První české vojenské jednotky v Rusku a ve Francii vznikly téměř současně. V srpnu 1914 vznikla v Rusku Česká družina, jejíž první prapor o síle více než 700 Čechů a Slováků přísahal na den sv. Václava 28.9. na náměstí sv. Sofie v Kyjevě svoji věrnost ideálům svobody a nezávislosti vlasti a přetrhání jejích svazků s Rakousko-Uherskem. Dne 22. 10. téhož roku odjíždějí "Družiníci" na frontu bojovat proti vojskům Centrálních mocnosti. Čeká je slavná bitva u Zborova, která vstoupí do našich dějin.

V srpnu 1914 vzniká v Paříži Český výbor, zárodek budoucí provizorní vlády. Ještě před jeho vznikem dne 25.7., v den, kdy rakousko-uherské císařství vyhlásilo Srbsku válku, se v rue de Varenne, před budovou rakousko-uherského velvyslanectví v č. 7 shromáždili příslušníci československé kolonie v Paříži, aby na protest proti svému imperiálnímu domovu spálili rakouskou vlajku. Krátce na to dne 9.8. na Generálním shromáždění česko-slovenských spolků v Paříži bylo rozhodnuto, že všichni schopní muži vstoupí do francouzské armády. A dne 22.8.1914 necelé dvě stovky českých řemeslníků, číšníků, umělců a příslušníků dalších profesí, odjeli přímo z paláce Royal po prohlídce u odvodní komise sídlící v "Hotel des Invalides" do Bayonne, aby vstoupili do Cizinecké legie. Byli totiž cizinci a československé legie tehdy ještě neexistovaly. Stali se příslušníky 1. roty praporu "C" druhého pěšího pluku této elitní složky francouzské armády. Právě to připomíná ona první zmíněná pamětní deska v paláci Royal představující i jistou kuriozitu - český nápis na francouzském královském paláci v srdci Paříže! Spolu se svým francouzským překladem zvěstuje kolemjdoucím: "Odtud vyšli dne 22.8.1914 českoslovenští dobrovolníci, aby bojovali ve Francouzské armádě za svobodu národů a za vlastní samostatnost." Kdo je sem přivedl a kam odtud došli? A kdo zná jejich historii? Zná ji málokdo a zeměpisně nedošli daleko. Jen na místa bojišť ve Francii a zůstali po nich toliko památníky a hroby rozeseté po celé Francii a Belgii. Rota NAZDAR, jak ji nazvali její francouzští důstojníci podle pozdravu jejích vojáků, zaujala nejdříve své místo na frontě v Champagne jako součást marokánské divize 5. francouzské armády. První český legionář Lumír Březovský padl dne 11.12.1914 u statku v Marquises. Byl pochován v Louvois-sur-Marne, aby byl r.1933 za přítomnosti tehdejšího ministra války Daladiera exhumován a jeho urna umístěna v Památníku osvobození v Praze na Vítkově. Jako součást 10. francouzské armády vojáci roty NAZDAR bojovali v bitvě d'Artois u Arrasu, v sektoru Neuville - Saint Vaast. Spolu s Kanaďany, Brity a příslušníky zemí Commonwealthu sváděli krvavé boje o kótu 140. Padesát jich tam zůstalo a 150 bylo zraněno. Nejslavnějším mrtvým byl praporečník Bezdíček, jehož tělo rozmetané granátem se vůbec nenašlo. Padl zde i první český důstojník Václav Dostál. Po dalších bojích se zbytky roty NAZDAR musely stáhnout. To vše se stalo ještě předtím, než v prosinci 1914 odjel T.G.M. do exilu, ve kterém v dubnu následujícího roku vydal manifest "Samostatné Čechy" a kde v červenci 1915 vystoupil poprvé proti Rakousku-Uhersku v Ženevě. V době, kdy se zbylí vojáci NAZDAR za čtyři roky na totéž bojiště vrátili za další, tentokráte již francouzské ofenzívy jako součást československé legie; hořel již boj za samostatné Československo plnou silou nejen ve Francii. Ten čtenář, který pojede kolem Arrasu, nechť si zajede těch pár kilometrů do Neuville-Saint Vaast a navštíví hřbitov La Targette. Jediný čsl. samostatný vojenský hřbitov ve Francii. Vojáci roty NAZDAR a jejich bojoví druzi z čsl. legie spolu se spojeneckými vojáky jsou však pohřbeni na desítkách dalších vojenských hřbitovů, např. v oblastech Cassel (Pas de Calais), Dunkerque (Nord), Creil s/Oise (Oise), Rouen Saint-Sever (Seine Maritime), Bayeux (Calvados), Saint Brieux (Cote du Nord), Fleury les Autrais (Loiret), Cognac (Charente), Vouziers (Ardennes). Chalons s/Marne (Marne), Cermay (Haut Rhin), Pantin (Seine Saint-Denis), La Paune (Belgie), Farnes (Flandres). Těch, které jsme nejmenovali, je však mnohem více - vždyť vojenských hřbitovů jsou ve Francii téměř dva tisíce. Všechny padlé kromě statečnosti spojovala i víra ve svobodnou a samostatnou vlast, vždyť zemřeli v době, kdy Československo ještě neexistovalo. Je třeba si to připomenout i v naší době, protože mnozí čeští politici na ně zapomínají nebo o nich vůbec nic nevědí. Další osudy českých a slovenských vojáků ve Francii ve Velké válce se odehrávaly již v rámci československé armády kterou v té době představovaly oddíly československé legie ve Francii a v jiných zemích. Po jejich stopách budeme pátrat příští rok. Letos jsme přijeli do Bayonne pátrat po pamětní desce připomínající místo, kde přísahali ti první - vojáci roty NAZDAR. To jsme ale ještě nevěděli, že po celodenním pátrání si povzdechneme: "no, nazdar", abychom nakonec večer mohli konečně říci: "nazdar rotě Nazdar".

BAYONNE

Bylo naší další zastávkou po Bordeaux. Přijeli jsme ráno rovnou z kempu, najeli na kruhový objezd, směrovka na světoznámé lázně Biarritz nám připomněla další cíl cesty a zahnuli jsme doleva do Bayonne. Bez hledání jsme se automaticky ocitli na Place du Charles de Gaulle, které tvořilo jedno velké kruhové parkoviště. Bylo tam místo, sluníčko začínalo pěkně hřát, parkovací automat nefungoval, co více jsme si mohli přát? Zejména, když jsme jen o kousek předtím jeli kolem "Office du Tourism". Tam mi řeknou, kde je deska, uděláme snímek a pak se již ponoříme do vln na pláži v Biarritz. Jak snadné. Tak to vypadalo na začátku. Atraktivní pěstěné dámě v "Office du Tourism" jsem řekl, že jsem z Prahy a vysvětlil jí účel své návštěvy v Bayonne: ... "Madame, v roce 1914 zde byla zformována první jednotka československých vojáků a mají zde někde pamětní desku. Nevíte, kde bych ji našel?" Madame zvedla telefon a můj dotaz opakovala na příslušné místo. "Ano, máme tady pamětní desku s českým nápisem. Je na radnici, kousek odtud, vstupte zadním vchodem a najdete ji hned nalevo," opakovala mi, co se právě dozvěděla. No a je to. A to jsem si dělal starosti, jak ji najdu. Poděkoval jsem Madame, která mi dala mapku Bayonne, kde vyznačila onen poslední kousek cesty, překročil jsem Avenue de Bernéde a přišel k zadnímu vchodu "Hotel de Ville." Byl zavřený. Obešel jsem radnici a vešel do hlavního vchodu. Otevřel se přede mnou prostorný vestibul, jemuž dominovala francouzská vlajka a květiny ve vysokých vázách s barevným dekorem. A uprostřed toho byla pravá hotelová recepce s příjemnou mladou dámou a uniformovaným úředníkem s mohutným svazkem klíčů na opasku. "Bonjour Madame et Monsieur, je suis de Prague et.." Vysvětluji, že se potřebuji dostat k zadnímu vchodu radnice, kde je umístěna pamětní deska s českým textem. Ukazuje se, že to nebude tak jednoduché, tato reprezentační část radnice je otevřena jen v sobotu a neděli a používá se pouze k svatebním obřadům a slavnostním aktům. V recepci nemají klíče a navíc je třeba získat povolení. Opět se telefonuje, někam nahoru, pak ještě výše a nakonec nejvýše. "Nejvyšší" však není přítomen. "Vous partirez bientot?" ptá se mne příjemný mladý muž s klíči a modré košili s distinkcemi. "Oui, nemám moc času,"odpovídám. V tom však jde náhodou "Nejvyšší" kolem a události berou rychlý spád. Za chvíli má můj průvodce klíče a stoupá se mnou parádním schodištěm pokrytým kobercem nahoru. Odtud přes několik sálů a dalších schodišť do Reprezentačního sálu a přes něj do Svatebního. "Versailles v Bayonne," poznamenal jsem, "oui, oui," odpověděl nadšeně můj doprovod, otevřel dveře do zadního vestibulu a ukázal hrdě na velkou mramorovou desku na stěně s nápisem: "A SES BIENFATI'EURS" (Našim dobrodincům). Na desce byla jména různých dárců a těch, kteří se nějak zasloužili o město Bayonne. Potlačuji své zklamání, otáčím se, hledaje jinou desku a skutečně, naproti je malá černá kovová destička s českým nápisem: "V upomínku na první národní pouť u příležitosti desetiletého výročí vzniku státu do Bayonne v r. 1928." Další zklamání, které však nesmím přenést na mého ochotného průvodce. Snažím se hrát nadšení. "Formidable, to je ona, strašně vám děkuji, kvůli ní jsem přijel," říkám a vyndávám fotoaparát."Vyfotím vás," odpovídá rozradostněle a já si stoupám hrdě před destičku. "Děkuji," loučím se, "moc jste mi pomohl, opravdu, a la prochaine et merci beaucoup."

Do informačního střediska se nevracím, je jasné, že jinou českou desku nebudou znát. Vyndávám mobil a volám do Paříže profesora Fišeru, předsedu "Sdružení českých dobrovolníků ve Francii" (Association des volontaires tchécoslovaques en France), jednoho z těch, kteří nesli československou vlajku spolu s francouzskou ve II. světové válce. Právě on mi dal tip na cestu do Bayonne. Pan profesor mi říká, že hledaná pamětní deska by měla být na nějakých hradbách. Hradby to je přece jasné to je pevnost - La Citadelle, která se vypíná proti našemu parkovišti za řekou Nive, hned za mostem Saint-Esprit. Za chvíli brzdím na Quai de Lesseps pod pevností, beru fotoaparát a nechávám Martinu hlídat auto. K pevnosti vede vzhůru široká rampa, která předznamenává již třetí zklamání. Je zarostlá vysokou travou až do mého pasu a plná odpadků. Tudy neprošla lidská noha již desetiletí, pomyslím si, přesto dorážím až na její vrchol, k uzavřené široké a rezavé železné bráně, až k plechovým oprýskaným emailovým tabulkám: "Terrain militaire Acces interdit". Konec, dál nemohu a nesmím. Rád bych si ze zoufalství sedl, ale není kam. Vracím se k autu, kde Martina studuje nějaký módní časopis a nechápe, proč tak úporně hledám nějakou desku. Znovu telefonát do Paříže: "Pane profesore, všechno marné, pevnost je nedostupná, ale deska tam možná bude." Z odpovědi pana profesora vysvítá, že existuje jiná možnost: "Poslyšte příteli, najděte Museum Basků, to je prý také v nějakém hradě nebo pevnosti, tam snad nějaká deska je." Museum Basků, kde je Museum Basků? Rozkládám mapku z "Office du Tourism" a hledám. Ano, tady pod č. 15 je Musée Basque. Vracíme se autem na naše staré parkoviště a protože je příšerné vedro, dávám Martině 30 euro a usazuji ji pod slunečník ke stolku před Café na Place de la Liberté a vyrážím na druhý konec Bayonne. Teda vyrážím, v tom vedru se ploužím a když se k němu doplazím, tak ve mně opět vzplane jiskérka naděje. Museum je skutečně druhá dominanta Bayonne. Mohutný hrad obehnaný stejně mohutnou zdí je přístupný širokou rampou a schodištěm a díky vyvýšenému terénu se také tyčí, ale jen nad starými uličkami Bayonne. Nad portálem vstupní brány je dokonce nápis "Caserne du Chateau - neuf" s letopočtem 1826. Tak tady byli ubytováni? A přísahali zde? Jiskérka však rychle uhasíná. Nikde není žádná pamětní deska, ať se dívám kamkoliv. Teď už definitivně poražen a zdeptán vedrem se vracím na Place de la Liberté. Přisedám k Martině a říkám: "jedem, nemá to cenu, jeli jsme sem zbytečně." Musím kapitulaci oznámit profesoru Fišerovi. Vytáčím jeho číslo ještě jednou a líčím svoji porážku. "Než odjedete," říká, "podívejte se ještě k pomníku padlých Bayoňanů." Dobře, teď už je to jedno - jak zjišťuji, "Monument aux Morts" není podle mapky daleko. Je to vlastně hned za "Office du Tourism". Široká třída Avenue du 11. Novembre, vlastně dlouhý park s lavičkami, nějakou sochou a za ním široké prostranství vysypané pískem. A hradby, vlastně zbytek nějaké fortifikace, nahoře parková úprava se stromy a u pevnostní zdi stojí vedle sebe dvě vysoké žulové sochy vojáků. A na zdi mezi jednotlivými tújemi jsou nějaké desky. Tak přece? Ta první je věnována portugalským vojákům padlým za Francii. Druhá polským dobrovolníkům, pak za zelení túje nacházím desku padlým z Bayonne v 1. světové válce, uprostřed mezi sochami vojáků jsou vzpomenuti ti z 2. světové války a pak následuje deska věnovaná španělským vojákům. Nechybí ani deska věnovaná "Corps expeditionaire Francais en Indochine et Coree 1945-1955" se seznamem mrtvých z Bayonne. Dokonce je zde deska připomínající rodáka, seržanta Yvese Schmitta, padlého v "Guerre du Golf Persique 1991 ". Obcházím další túji a najednou překvapen, zírám na česká slova:

"Na tomto místě přísahali českoslovenští dobrovolníci roty NA ZDAR na svůj prapor, pod kterým bojovali za samostatnost vlasti."

Heuréka! Našel jsem to, našel - jsem asi jediný v ČR, který desku znovuobjevil. Fotím, opisuji a volám do Paříže. Deska je stářím již místy těžko čitelná, je tady ale, a já stojím před ní. Slovo NA ZDAR je rozdělené, tak, jak se tento pozdrav kdysi psal. Byla to tedy rota NA ZDAR.? Pod českým textem je francouzský překlad a pod ním menším písmem: "Cette plaque a été apposée en 1928 a l´occasion du dixiéme anniversaire de la République Tchecoslovaque." (Tato deska byla připevněna v r. 1928 při příležitosti 10. výročí vzniku Československé republiky.) Tím je vysvětlena i ona malá tabulka na radnici. Při oné národní pouti do Bayonne pamětní desku přivezli. Nakonec luštím úplně dole sdělení, že desku navrhl arch. Vilém Kvasnička a zhotovil Jan Mrázek. Za mnou po písku se honí malé děti, jejich maminka živě rozmlouvá s nějakou přítelkyní a kolem Pomníku mrtvých sem tam přecházejí lidé. Pravděpodobně kolem již mnohokráte přešla i moje atraktivní informátorka z "Office du Tourism". Jak by mohla o desce něco vědět? Nemůže vědět ani to, že onen prapor, na který českoslovenští dobrovolníci přísahali, jim věnovali občané Bayonne. Copak pozná vůbec češtinu? Kdyby, kdybych šel rovnou sem, kdyby mi řekla nějaké desky jsou hned za námi - ale bylo by mé hledání potom tak napínavé? Přemýšlím, čím bych je ukončil. Otevírám knížku, kterou jsem před odjezdem dostal od profesora Fišery. Jeho memoáry "Vzpomínky, svědectví a naděje" (Praha 2002, nakladatelství V RÁJI). Budu o ní a o něm ještě psát. V ní nacházím co potřebuji. Citát z knihy André Gida Deník 1938-1946:

"Svět bude zachráněn, je-li to vůbec možné, jen nepokořenými. Bez nich by nebylo naší civilizace, naší kultury, nic z toho, co milujeme a co dává tajemné ospravedlnění naší civilizace na zemi. Tito nepokoření jsou solí země a vykonavatelé vůle Boží. Protože já se přesvědčuji o tom, že Bůh ještě nepřišel a že si ho musíme zasloužiti. Může být vznešenější obdivuhodnější a ušlechtilejší poslání pro naše úsilí?"

Jak přísahali

Když jsem dopsal toto vyprávění o jedné ze slavnějších kapitol našich dějin, pocítil jsem uspokojení z toho, že jsem trochu přispěl k oživení již polozapomenuté historie - historie, která stála u kolébky našeho moderního státu. To uspokojení jsem rázem ztratil, když jsem se večer 21.11.2002, v den summitu NATO zastavil v knihkupectví na Václavském náměstí. Když můj zrak klouzal po regálu plném knih, zastavil se na hřbetu jedné z nich s názvem "Přísaha". Jaká přísaha, přísah už bylo a kdo je dodržuje, pomyslel jsem si, když jsem vyndával knížku s hnědou brožovanou obálkou. Její podtitul zněl: "Deníky francouzského legionáře Ladislava Preiningera 1913-1940". Neuvěřitelné, tam musí být něco i o Bayonne. Že by ta přísaha...? Než jsem stačil domyslet tuto kacířskou myšlenku, tak jsem v pražském knihkupectví měl zažít naprosto stejný pocit, jako při objevení desky v Bayonne. Knížku jsem totiž náhodou (a jsou to vůbec náhody nebo štěstí řízené osudem, které jak známo přeje připraveným?) otevřel na stránce 71, které dominovala fotografie z přísahy roty NAZDAR v Bayonne. Tak to je gól, který mi vstřelila do branky mého pátrání její autorka, vnučka francouzského legionáře, paní Milena Freimanová. Obraceje knížku v rukou, zjistil jsem, že kresba na obálce knihy zobrazující vojáky a civilisty kolem vojáka s puškou čtoucího z listu papíru přísahu a druhého majícího na bodlu pušky připevněný prapor, kopíruje tuto fotografii. Takže shora oživenou vzpomínku "tady to bylo" mohu doplnit přesným popisem "jak to bylo" z pera bratra Štafla, kterého Ladislav Preininger ve své knize cituje: "Všichni dobrovolníci si toužebně přáli, aby setnina NAZDAR měla jako samostatná skupina i český prapor. Poláci tehdy právě dostali polský prapor od bayonneského biskupa, my Češi jsme dali přednost městské radě bayonneské, která nám sama prapor nabídla, neboť i v tom jsme chtěli zůstat hodni husitů. Tento prapor byl vyšit podle mého nákresu v rodině p. Pencheniera, který byl před válkou profesorem v Berlitzově škole v Praze a můj kamarád četař Svoboda znal dobře jeho bratra. Vyšitý prapor odevzdal p. Garat, tehdejší starosta města, našemu kapitánu Sallému, jemuž jsem zaň jménem dobrovolníků poděkoval.

Kapitán Sallé s p. Garatem připnuli prapor četařovi Svobodovi na bajonet a já jsem přečetl našim dobrovolníkům, kteří byli kolem nás a hostí seřazeni ve formaci velkého "U", český text přísahy. Pak mi četař Svoboda předal prapor a sám přečetl francouzský text přísahy. Potom podle mého návrhu kapitán Sallé označil za praporečníka bratra Bezdíčka. Slavnostní akt předání praporu byl zachycen českým fotografem Procházkou (z Paříže, od něhož získal negativy Památník národního osvobození). Na něm četař Svoboda čte text přísahy, já držím prapor za přítomnosti kapitána Sallé, plukovníka Tonquénna, lékaře tuším Hutnagla, delegace městské rady bayonneské s Garatem v čele a delegace výboru České kolonie pařížské."

V kapitole "Bayonne" je však plno dalších informací o průběhu přísahy tak i o pobytu vojáků roty NAZDAR v Bayonne. Dozvíme se, že z České kolonie v Paříži byli přítomni páni Hofman-Krátký, Svoboda, náměstek starosty pařížského Sokola Štěpán a Stránský. Ladislav Preininger píše: "Ceremonii konané na obvyklém cvičišti u hradeb přihlíželo velké množství bayonneského obyvatelstva. Celý obřad později pěkně popsal E. Ulrych ve své milé knížce "S Francií za svobodu světa" (Minařík Smíchov 1920) a těžko lze něco nového k tomu přidat" (No jo, ale kde se dnes tato knížka nalezne?) ... "byla provedena přísaha, první přísaha českého vojáka po několika staletích. Slzy v očích, myšlenky daleko, opakovali jsme slovo za slovem slib zavazující na celý život: Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v Republiku slibujeme, že budeme bojovati pro práva Republiky a lidskosti až do posledního muže a do poslední krůpěje krve."A potom jsme zazpívali hymnu. Podruhé po vypuknutí války nám zněla při příležitosti významné a otřásla v našem nitru co nejhlouběji. Myšlenky na minulost národa, husitské boje, Bílá hora, obrození, to vše táhlo hlavou, aby se nakonec zpevnilo v důvěru, ba v jistotu, že spravedlivá věc národa musí přece jen zvítězit ať již protivná síla národa je jakákoliv."

Našemu vyprávění by neměl být konec, kdybychom neocitovali i T.G.Masaryka: "Aniž by o sobě věděli, před 10 lety v týž den Svatováclavský přísahali na své revoluční prapory dobrovolnické Česká družina v Rusku a setnina Cizinecké legie NAZDAR. Na dvou koncích Evropy, v ruském Kyjevě a francouzském Bayonnu, nalezli se za hranicemi čeští a slovenští mužové, kteří pochopili dějinný význam propukajícího zápasu o spravedlivější uspořádání světa... Česká družina v ruské armádě a československá setnina v Cizinecké legii francouzské, staly se základem našich zahraničních vojsk, která vybojovala naši samostatnost."

Takže už víme, jak to bylo. V té knížce je toho mnohem více o tom, jak vojáci NAZDAR bojovali a umírali. Jak dělostřelecký granát vyhodil do vzduchu praporečníka Bezdíčka i s jeho praporem, aby se po praporečníkovi a praporu z Bayonne nic nenašlo. I to, jak pplk. Preininger, trojnásobný legionář (legionář Cizinecké legie, československý legionář a legionář rytířského řádu Čestné legie) a jeden z vedoucích činitelů důstojnické odbojové organizace "Obrana národa", byl dne 1.10.1941 popraven zastřelením na střelnici v Kobylisích. Inu, jsou přísahy které se dodržují. Nazdar vojákům NAZDAR.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář