Děsivé příběhy ze sovětských archivů

22. listopad 2009 | 09.44 |
› 

Děsivé příběhy ze sovětských archivů

Daniel Raus  10.02.2008
www.nytimes.com
www.nytimes.com  

Položíme si otázku, jaké signály vysílají američtí voliči v dramatických primárkách svým kandidátům. Porovnáme dvě netypické postavy z tábora demokratů, mezi kterými se ve stranickém zápolení rozhodne - ženu Hillary Clintonovou a Afro-Američana Baracka Obamu. Dozvíte se, že bývalé sovětské archivy poskytují po svém otevření šokující informace o vražedné mašinérii stalinistického systému. A pozastavíme se nad tureckou válkou mezi zastánci zákazu a zastánci práva na nošení šátku. 

Americké superúterý nedalo v tomto týdnu konečnou odpověď na nominace stranických kandidátů do prezidentských voleb. Jejich výběr tedy pokračuje a podle internetových stránek listu New York Times bude probíhat ještě několik týdnů. Uvedené noviny zařadily ovšem na své stránky komentář, který je zamyšlením nad otázkou, co chtějí vlastně američtí voliči svým reprezentantům vzkázat. A protože je to redakční komentář, jde o názor celých novin.

Podle deníku je poselství zřejmé. Lidem se nelíbí stranická politika a vzájemné stranické půtky mezi republikány a demokraty. Ačkoliv kandidáti slibovali smířlivý tón v letošní kampani, rozdělení a propastné rozdíly přetrvávají. A začátek tažení na Bílý dům představuje ohromné riziko jak pro demokraty, tak i pro republikány. Skutečný stranický souboj totiž vlastně ještě vůbec nezačal.

Průzkumy ukazují, že hnací silou demokratických senátorů - Hillary Clintonové a Baracka Obamy - je politika založená na identitě rasy, pohlaví a sociální příslušnosti. V táboře republikánů se zase krajní pravice snaží roztrhat na kusy hlavního adepta Johna McCaina. Vzhledem k tomu, že velké úterý nepřineslo jasné vítěze, hlasování bude pokračovat v dalších šesti státech. To může vytvořit velký tlak na to, aby se do sebe kandidáti pořádně zakousli.

Ten, kdo nakonec získá demokratickou nominaci, bude stát před mamutím úkolem: získat hlasy z tábora stranických odpůrců. Mezi Barackem Obamou a Hillary Clintonovou není velký rozdíl, co se týče politických názorů a postojů.

Ale když přijde na jejich voliče, ukazuje se přímo propast. Muži volí Obamu, ženy Clintonovou, rozdělení panuje mezi Afro-Američany a hispánskými voliči, mezi vzdělanými a méně vzdělanými, bohatými a chudými. Rozdíly panují i mezi těmi, kdo chtějí změnu a těmi, kdo chtějí, aby se o ně nový šéf Bílého domu více staral.

Hillary Clintonová byla první, kdo začal na svého stranického konkurenta útočit. A noviny New York Times poznamenávají, že už tehdy napsaly, jaké to bude mít důsledky - že po primárkách bude muset získat hlasy svého odpůrce. Přitom mnozí z nich jdou k volebním urnám poprvé v životě. Stejné pravidlo ale platí i pro Baracka Obamu. Právě jeho kampaň je založena na myšlence širokého konsensu a spojenectví napříč stranami a jednotlivými komunitami.

Když dostala ale Obamova manželka otázku, zda by podporovala Hillary Clintonovou v případě jejího vítězství, omezila se na lakonické konstatování, že by o tom musela přemýšlet. Snad i proto začal Obama okamžitě mluvit opět o jednotě. Nicméně, to, co vyjádřila jeho manželka se až příliš podobá záplavě zpráv a reakcí, jež přicházejí do redakce citovaných novin. Jejich obsahem je v mnoha případech sdělení, že pokud Obama prohraje primárky, pak se nechystají volit prezidenta.

Během současné kampaně se tedy děje mnoho nepatřičností. Do reklamy tečou příliš velké peníze, stejně jako na účty týmů jednotlivých kandidátů. I přesto existuje šance, že tyto volby nezanechají Ameriku ještě rozdělenější, než jakou ji na počátku našly - po období vlády prezidenta Bushe. Kterýkoliv kandidát a kterákoliv strana, slibující sjednocení země, musí nejdřív sjednotit své vlastní řady. Tak nějak by přece měla demokracie fungovat - konstatuje na závěr deník New York Times.

U voleb ve Spojených státech ještě zůstaneme. Renomovaný časopis Foreign Policy porovnává jednotlivé kandidáty. Zajímavá jsou například srovnání u demokratů. Co je hlavní téma kampaně Hillary Clintonové? Nostalgie po šťastných a relativně bezproblémových 90.letech minulého století. A co je hlavní idea jejího protivníka Baracka Obamy? Podle citovaného časopisu je to on sám. Kampaň je totiž založena na jeho strhující osobnosti.

Co je nejlepší myšlenkou Hillary Clintonové? Návrat etikety. Pod tím myslí zmíněný časopis hlavně opětovný příklon případné budoucí administrativy k diplomacii, jež by měla nahradit silový postup současných obyvatel Bílého domu. Amerika by se měla stát opět ke svému bývalému globálnímu postavení. Nejlepší myšlenkou Baracka Obamy je to, že se nebojí žádných jednání. Podle tohoto kandidáta by měl Washington jako reprezentant jediné supervelmoci zasednout za jednací stůl i se zavilými nepřáteli.

Jednou z nejlepších zbraní Ameriky je podle Obamy její diplomacie. Proto by se jí neměly svazovat ruce. I když šance na úspěch mohou být malé i v případě diplomacie, všechno se musí zkoušet. V této věci kráčí Obama ve stopách kdysi velice populárního prezidenta Reagana. Co je ale naopak nejhorším nápadem Hillary Clintonové? Podle Foreign Policyje to jakási třetí cesta v Iráku. Když mluví o tom, že vojáky je třeba postupně stahovat. Země se má pak bez aktivit amerických vojáků automaticky stabilizovat.

Podle kritiků je to ovšem jinak. Proti útočníkům se musí neúnavně bojovat. A oslabení amerických jednotek v Iráku může lehko znamenat jejich obětování. A co je nejhorším nápadem Baracka Obamy? Invaze do Pákistánu. Ve snaze zvýšit svůj kredit jako potenciální velitel ozbrojených sil se Obama pokusil vykreslit svoji osobu v ostrých rysech. Podle něj by měla americká armáda útočit na cíle teroristů v Pákistánu i bez svolení tamní vlády. Technicky sice nikdy nepoužil termín "invaze Pákistánu" - jeho myšlenka tomu ale v praktické rovině odpovídá.

www.newsweek.com
www.newsweek.com  

Na stránkách časopisu Newsweek lze najít pozoruhodný článek o zločinech Stalinova režimu v někdejším Sovětském svazu. Nedávno zpřístupněné materiály, doposud uzavřené v archivech, se dostaly na světlo světa. Jak upozorňuje autor článku Andrew Nagorski, je z nich zcela zjevný ohromný rozsah - doslova "bohatství" pohřbených zvěrstev.

Nagorski konstatuje, že diktátor Stalin neměl nikdy nouzi o katy, ochotné hnát své bližní na popraviště. Počínaje všemi členy jeho komunistického politbyra a konče pracovníky tajné policie, všichni tito lidé velice oddaně plnili jeho přání během nejhorších let 1937 a 1938, kdy bylo v systematicky vykonávaných popravách zavražděno na 700 000 občanů.

Byl to vlastně obrovský úkol a nebylo jednoduché ho splnit. Nikdo ovšem neprojevoval větší nadšení, než šéf někdejší NKVD, tedy tajné policie, Nikolaj Ježov. Když ale vraždění začalo požírat své vlastní děti a jednou z obětí se stal sám Ježov, nedá se říct, že by odcházel s nějakým velkým šarmem. Cestou na popraviště začal koktat a naříkat. Záznamy označují popraviště jako "ono místo" a očitý svědek uvádí, že na ono místo ho museli táhnout. Strašně prý křičel a zoufale se s nimi pral.

Ze sovětských archivů bylo otevřeno mnoho dokumentů, kterými se nyní přehrabují historici, hledající další a další příběhy nebo skutečnosti, jež staví do nového světla jiné známé události. Paul Gregory napsal knihu "Leninův mozek a další příběhy z tajných sovětských archivů". Popisuje v ní své zkušenosti z práce s týmem vědců, kteří zkoumali dokumenty ze sovětských státních a stranických archivů. Výsledkem je kniha lidských osudů, jež pomáhají nahlédnout do útrob nelidského systému.

Jedním z příkladů je vyvraždění polských důstojníků, vojáků a civilistů, jehož obětí se stalo 21 857 lidí poté, co Sověti s Němci obsadili Polsko v roce 1939. V následujícím roce se odehrál drastický masakr polských důstojníků v Katyňském lese. Sovětští komunisté se ho pokusily zakrýt a tvrdili, že zločiny spáchali nacisté. Až v 90.letech minulého století připustil Michail Gorbačov, že existují - podle něho nově objevené - důkazy, které byly ovšem dávno známé. Tyto dokumenty byly přísně utajované.

Metoda zapírání očividné pravdy byla pro sovětský komunistický režim zcela typickou. Byla použita například po obsazení Afghánistánu v roce 1979, zabití tamního prezidenta a nastolení loutkového režimu. Moskva prohlašovala, že s tím nemá absolutně nic společného, jednalo se prý o vnitřní záležitost této země. Jisté je, že zakrývání a popírání pravdy přímo souvisí s posedlostí utajovat vše, co se dá.

Gregory popisuje příběh Leninova mozku následovně: když komunistický vůdce v roce 1924 zemřel, jeho mozek skončil ve formaldehydu, neboť Stalin chtěl, aby vědci dokázali, že to byl génius. Když zvláštní Ústav pro mozek potvrdil to, co chtěl diktátor slyšet, rozhodl se ale paradoxně všechno utajit. Podle Gregoryho se ve skutečnosti v roce 1936 už obával, aby ho s Leninem někdo neporovnával.

Sovětské archivy odhalují také vztah vůdců k masám, ve jménu kterých režim vládl. Například Nikolaj Bucharin, všeobecně považovaný za poněkud méně brutálního v porovnání se Stalinem, se v nich vyjadřuje, že cílem bolševické revoluce je vytvořit komunistický materiál z materiálu kapitalistického. V záznamech se objevují termíny jako "bývalí lidé" či "lidé minulosti" nebo "bezvýznamní". Označují ty, jejichž produktivita nebyla dostatečná. Tato terminologie se blíží Hitlerovu výrazu "untermenschen", tedy "podlidé" nebo "méněcenní".

Patřit k nim v sovětském systému znamenalo, že jste byli smeteni z tváře země jen proto, že jste patřili k určité skupině lidí. Výmluvný je případ Vladimíra Morozova, jehož otec byl popraven v roce 1937 a matka byla poslána do Gulagu. Patnáctiletý Vladimír skončil v dětském domově, odkud putoval také do koncentračního tábora. Jeho zločinem bylo to, že se nepatřičně vyjádřil o sovětském vedení, jež zlikvidovalo jeho rodiče. Do svého zkonfiskovaného deníku si totiž zapsal, že "ve jménu pokroku se hroutí morálka".

Gregoryho kniha je zajímavá kromě jiného tím, že je tenká. Nejsou to sáhodlouhé výčty zvěrstev a jednotlivých událostí. Je zde nabízen výběr těch nejpůsobivějších příběhů, takže si ji může lehko přečíst i člověk, který není historikem, ale o minulost se zajímá. Rychle z jejích stránek zjistíte, jak životu nebezpečným bylo místo, popisované komunisty jako "ráj pracujících". A přímo čítankově je zde popsán proces, ve kterém se z utopických vizí může stát velice rychle peklo na zemi.

www.afp.com
www.afp.com  

V Turecku se vede válka o šátek. Sekulární obhájci zákazu šátků na půdě státních úřadů a univerzit museli couvnout, ale svůj boj úplně nevzdali. Zastánci a zastánkyně práva na šátek jsou proto zklamaní. Agentura AFP, mapovala nálady v Istanbulu. Žijí tam například tři mladé ženy, jež odmítly při vstupu na půdu univerzit sejmout muslimský šátek, a proto se musely vysokoškolského studia vzdát. Jmenují se Cevher, Kevser a Tugče. Nyní prohlašují, že je nový zákon zklamal, ačkoliv jim umožní, aby se na školu vrátily.

Třicetiletá Cevher Özlerová má čtyři malé děti a pochází z malé vísky v jihovýchodním Turecku. Se svými profesionálními ambicemi se už dávno rozloučila. Její sny, ale také snahy jejích rodičů umožnit jí stát se pátou dívkou z vesnice, která má vysokoškolský diplom, se rozplynuly v roce 1998, když jí univerzita v Istanbulu, kde před třemi roky zahájila studium knihovnictví, zavřela své brány.

Rok předtím přiměla armáda první islamistickou vládu v historii Turecka k demisi. Tehdy nastala hodina boje proti islámským "reakcionářům" a Istanbulská univerzita chtěla být mezi nejhorlivějšími, a proto se rozhodla, že odmítne zahalené studentky. Během tří let ji následovala většina univerzit povzbuzena ustálenou soudní praxí potvrzující, ač k tomu nebyl vydán žádný zákon, zákaz muslimské pokrývky ve vysokém školství a ve veřejných úřadech.

Cevher si s trpkostí vzpomíná na měsíce strávené před branami Istanbulské univerzity, kde se zasypávána urážkami dožadovala práva obnovit studium. Reforma navržená vládou vzešlou z politického islámu, která umožňuje nošení muslimského šátku na univerzitách, je pro ni novým zklamáním. "Nyní budeme mít zákon, který říká, že závoj je na univerzitách povolen, tento text však především poskytne zákonný podklad soudům, aby mohly tvrdit, že zákaz platí jinde, na středních školách a v úřadech," soudí mladá žena, která požaduje, aby také úřednice měly právo nosit muslimský šátek.

Pětadvacetiletá Kevser Okumusová je vdaná a má jedno dítě. Vzpomíná pohnutě na ten den v roce 2000, kdy jí odmítli přístup na univerzitu v Bolu na severovýchodě země, kde jí zabránili zapsat se na zemědělskopotravinářskou fakultu, ačkoli úspěšně složila přijímací zkoušky. "Tenkrát jsem to cítila jako políček do tváře. Pochopila jsem, že se na univerzitu nedostanu, že se můj život bude ubírat jiným směrem," vypráví. Mladá žena je připravena začít studovat a najít si práci, ale chce, aby byla respektována její práva.

A jedno ustanovení reformy ji v jejím skepticismu utvrzuje: dokument stanoví, že tolerován bude tradiční šátek vázaný pod bradou, zatímco turban, pokrývka mající silný náboženský význam, bude nadále zakázán. "Podle mého názoru to je neproveditelné: jak budou kontrolovat, zda je šátek uvázán odpovídajícím způsobem?" táže se. "Denně budou mít právo rozhodovat o tom, zda ta či ona dívka může vstoupit na půdu univerzity," dodává.

Dvacetiletá Tugče Rabiová nemá v úmyslu se novým nařízením ohledně oblékání podřídit. "Přeji si, abych mohla nosit šátek tak, jak já sama chci," prohlašuje studentka, která se loni nemohla rozhodnout, zda se obejde bez šátku nebo zda si pořídí paruku, aby mohla složit přijímací zkoušky na univerzitu. Nakonec volila dálkové studium islámu. "Chci pokračovat v protestních akcích," tvrdí. "Je pravda, že za nynější vlády je stát demokratičtější, umírněnější, ale za muslimský šátek se už bohužel nedemonstruje, zdá se, že si všichni zvykli," dodává trpce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář