Mašín, Mašín & spol.

14. listopad 2009 | 11.01 |
› 

Mašín, Mašín & spol.

Zpracoval: Ing. Oldřich Tihelka

Motto:  "Tři králové"   Pro nás komunismus ještě neskončil  Doslovné znění úředního dokumentu komunistické policie

Činnost skupiny na území ČSR  Pátrací akce "UCRO" - Činnost skupiny na území NDR

Motto:  "Tři králové"

Jméno rodiny Mašínů je nerozlučně spjato s aktivním odporem proti dvěma totalitním režimům tohoto století v českých zemích. Rod Mašínů sídlil 400 let na rodinném statku v Lošanech u Kolína.

Toto "zlaté období" přervala 1. světová válka, kdy byl jediný mužský potomek rodu – Josef Mašín, povolán na vojnu. Přešel frontu a vstoupil do čs. legií. Už zde, jako osmnáctiletý, prokázal v mnoha bojích statečnost a byl několikrát vyznamenán. Po válce zůstal v armádě. Za nacistické okupace vstoupil do ilegální vojenské organizace "Obrana národa" a proslul zvláště jako člen nejvýznamnější odbojové protinacistické skupiny v Protektorátu, kterou nacistické Gestapo a později i historici nazvali "Tři králové", důstojníky Balabána, Mašína a Morávka. Po válce, zejména po uchopení moci komunisty v únoru 1948, se zbraně na obrany svobody chápou Mašínovi synové – Ctirad a Josef. Byl to právě generál Mašín, který se stal svým synům vzorem bojovníka proti totalitě. Ve škvíře zárubně cely na Pankráci jim, tehdy ještě dětem, zanechal dopis se vzkazem, aby bojovali stejně jako on, proti každé další totalitě. Byla to stejná cela, ze které odvedli na popravu nejen generála Mašína, ale o něco později i K.H.Franka. Moták se díky spoluvězni, který přežil, dostal až ke svým adresátům – Ctiradu, Josefu a Zdeně Mašínovým. A právě zde začíná příběh "teroristické skupiny bratří Mašínů", na kterou komunistický režim nezapomněl po celou dobu své existence. Vždyť jim věnoval tolik článků, knihy i jeden díl seriálu o majoru Zemanovi.

*     *     *

Pro nás komunismus ještě neskončil

Je rok 1993 - hovoří Ctirad Mašín(na fotografii před útěkem - po propuštění z převýchovy v Jáchymově):

Skončila válka a přes veškerou hořkost, kterou po sobě zanechala, to byla doba nových nadějí. Také Ctirad a Josef Mašínovi byli zpočátku pro Sovětský svaz; za války pomohli k útěku z transportu několika sovětským zajatcům, které pak také ukrývali. Ke zlomu v jejich přesvědčení došlo, když dospěli k zjištění, že komunisté jejich vlast znovu znásilňují. "Nebylo to ani chování mnoha sovětských vojáků, co působilo na náš politický názor. To nemělo žádný vliv. Bylo totiž jasné, že jde o masy nevzdělaných primitivů a ve válce se koneckonců vždy odehrávají věci, které by lidé za normálních poměrů neudělali. Na neštěstí tehdy nikoho nenapadlo se zeptat jak to, že režim, který se považoval za lepší než carský, nedokázal z lidí udělat něco lepšího, než to, co jsme viděli. Ti lidé byli tak neuvěřitelně zaostalí, žečlověk mohl jen žasnout."Pamětníci  vzpomenou, že velká spousta rudoarmějců vůbec nevěděla, že se hodinky, aby ukazovaly čas, musí nejdřív natáhnout. Většinou to byli ubozí lidé, takže jejich výstřelky nikdo nespojoval s bestiálností režimu. Jeho podstatu znalo tehdy jen poměrně málo lidí, jejichž varování by v roce 1945, v době nadšení nad porážkou nacistů, stejněnikdo nebral vážně. První lži a falzifikace jsme postřehli až když čeští komunisté začali na celé kolo vykřikovat, že oni byli jediní, kteří bojovali proti nacismu. Po skončení války jsme byli malí kluci a o politiku jsme se nijak nestarali. Naše vědomosti o komunismu pozůstávaly z toho, co jsme četli o legionářích, kteří s rudými bojovali v Rusku, ale to vše bylo jaksi velmi vzdálené. Neviděli jsme komunismus, ale velký slovanský národ, který porazil nenáviděné nacisty. Uvědomovali jsme si, že se mládež nějak rozděluje. Vznikl Svaz české mládeže, ale nikdo z našich známých k němu nepatřil, a tak jsme tomu nevěnovali zvláštní pozornost. Byli jsme v Sokole a v Junáku, kde se o politice – na neštěstí – vůbec nemluvilo. Viděli jsme chodit po městě lidi s odznaky KSČ. Bydleli jsme v Poděbradech, což je celkem malé město a může se říct, že skoro každý znal každého, a když ho neznal sám, tak ho znal některý známý. Tak se vědělo, že skoro bez výjimky byli lidé s odznaky ti největší flákači ve městě a okolí.

Viděli jsme, že si KSČ zabrala nejlepší budovy pro sekretariáty. Slyšeli jsme, že se komunisté tlačí na místa, pro něž nemají vůbec kvalifikaci, ale ani to vše nás nijak nerušilo. Mezi našimi vrstevníky se o politice skoro vůbec nemluvilo. Vůbec nevzpomínám, že by se někdo snažil získat mne pro jednu nebo druhou politickou stranu nebo činnost. Zkrátka a dobře, zdálo se, že po porážce nacistů je vše celkem v pořádku. Pak přišel "Únor 1948" a konec poválečné idyly, v níž jsme žili díky politické nevědomosti.

Měl jsem cosi na práci v Praze během únorových událostí. Vzpomínám si, jak jsem šel po Václavském náměstí, které bylo dost prázdné. Po obou stranách podél zdí domů stáli milicionáři jeden vedle druhého se zarputilými tvářemi. Říkal jsem si – co má tohle znamenat? Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Komunistická propaganda se náhle začala valit ze všech stran. Noviny, rozhlas, nebylo slyšet nic jiného než jejich hesla, polopravdy a lži. Dozvídali jsme se, že kdo byl jiného názoru než komunisté, byl vlastně zločinec a zrádce národa. I lidé, o jejichž vlastenectví nemohlo být vůbec pochyby, odbojoví pracovníci a členové zahraniční armády. Lidé se začali ztrácet, prostě mizeli a nebylo možné se dovědět, co se s nimi stalo. Příslušníci jejich rodin se báli o nich mluvit. Místní povaleči byli náhle u moci, rozhodovali o osudech spoluobčanů a nebylo vůbec odvolání. Ve škole se začalo mluvit o tom, že jen určití lidé budou mít povoleno pokračovat ve studiu. Psalo se a mluvilo o popravách, prostě neúprosný třídní boj zuřil na všech stranách aniž by někdo proti vlně teroru hnul prstem. O nějakém odporu nebylo vůbec slyšet. Místní občan dostal od sourozence z Ameriky velkou, nablýskanou černou "Ameriku".  Každý auto znal.  Občan byl  prý vyzván, aby dal auto k dispozici Národnímu výboru. On to odmítl. Občan zmizel a s autem jezdili místní činitelé, komunističtí flákači.

Bylo jasné, že nějaká diskuse s těmito lidmi nebyla možná. Pochopil jsem celou situaci velmi rychle a neprojevoval jsem nikdy nesouhlas s čímkoli. Uvědomil jsem si, že nastává dlouhý a tvrdý boj. Chtěl jsem se dostat do armády a co nejvýše, abych byl v pozici nadělat co nejvíce škod ve vhodnou dobu. Nebylo vůbec žádné pochyby o tom, že se znovunabytí svobody neobejde bez boje.

Sledoval jsem, že mnoho čestných a slušných lidí na komunistická zvěrstva nereagovalo. Dospěl jsem proto k názoru, že lidé mohou být čestní a slušní, ale to neznamená, že jsou schopní odporu proti dobře organizovanému teroristickému aparátu. Odpor proti nacismu, komunismu a jakémukoli jinému –ismu je otázkou vedení. Nedá se říci, že jsme národ zbabělců. Jsme národ špatných a zbabělých vůdců, čili národ bez vůdců. V roce 1938 chtěl národ bojovat, ale nebylo mu to dovoleno; Beneš kapituloval. Během války bylo velké množství lidí, kteří se zapojili do odboje, když je o to někdo požádal. Vedení demokratických sil po válce selhalo opět s Benešem v čele. Lidé nesouhlasili s režimem a chtěli něco dělat a není to jejich vina, že jejich dobré vůle nebylo využito. Podívejte se na ty desetitisíce uvězněných, z nichž značná část se zapletla do nějaké skupiny prolezlé fízly, kteří vyprovokovali lidi k pokusům o odboj, jen aby zjistili ty, kteří byli schopni něco proti režimu dělat. My jsme s  bratrem nikdy neměli problém se získáním pomoci od lidí. Pravdou ovšem je, že nikdo nikdy nevěděl oč jde. Vždy jen tušili, že je to něco ilegálního a je docela možné, že někteří – kdyby věděli o co jde – by si to rozmysleli.

Nebyl nedostatek dobrovolníků, byl velký nedostatek schopných vůdců. V dobře organizovaném policejním státě je odboj velmi těžký, protože každá vedoucí osobnost může ovlivnit jen malý počet lidí – čím větší počet spolupracovníků, tím je větší pravděpodobnost odhalení, což se ukázalo za druhé světové války, kdy velké procento lidí přišlo o život, aniž jejich oběť přinesla užitek; a podobné výsledky byly v boji proti komunismu. Lidé se dají do boje jen tehdy, když jim dá někdo povel nebo když nastane zvláštní situace a dojde k spontánnímu povstání, které si pak již vůdce v zápalu boje najde nebo i nenajde. Nelze nikomu vytýkat, že se nestal vůdcem. To je zřejmě věc, která je dána a žádný výcvik, vzdělání, původ atd. nemá vliv na to, co člověk udělá v těžké situaci. Dá se říci, že náš národ přišel o velký počet vůdců během války, a to udělalo komunistům práci mnohem lehčí.

Je důležité poznat kdy a jaké nebezpečí národu hrozí. Nemyslím si, že jsme s bratrem byli výjimkou, co se týče rozpoznání nebezpečí totality. Dá se říci, že jsme nebezpečí rozeznali pozdě, jako mnoho jiných lidí. Byli lidé, kteří to nebezpečí rozeznali dávno, ale vysvětlit něco takového je velmi těžké. Lidé si některé věci připouštějí velmi nesnadno, což  vidíte  sami v "postkomunistickém" (?) Československu, kde lidé žili v socialisticko-komunistickém šílenství 42 let a ještě po tak dlouhé zkušenosti jim není jasné, že to nemůže fungovat.

Dá se těžko určit, jakou roli hrála naše výchova, prostředí, příklad otce, atd. Myslím, že to vše bylo obsaženo v naší reakci. Žádná velká slova nikdy nelétala vzduchem. Co se dělo, bylo svinstvo které nemělo hranic a něco se proti tomu muselo dělat. Nikdy se nemluvilo o tom, co bude, až bude po všem. Sněním o budoucnosti jsme se nezabývali – nevyslovený cíl byl: nastolit poměry, kdy si může každý žít podle svého a podle svých možností.

Rozhodli jsme se bojovat všemi prostředky, protože bylo jasné, že to byl způsob, který zvolili komunisté a tedy jediný způsob, který mohl proti nim přinést výsledky, jak se také ukázalo.Nepočítali jsme s tím, že by naše akce vedly k nějakému všeobecnému povstání, tak naivní jsme nebyli. U nás k tomu nebyly vůbec podmínky. Nedávná zkušenost z okupace jasně ukazovala, že nějaký masový odpor může nastat, jenom když je režim oslaben a organizovaná armáda, která je připravena pomoci. Naše plány se soustředily na sabotáže, dělání co největších škod, aby byl režim hospodářsky oslaben. Další krok měl být odchod do Západního Německa, výcvik, návrat domů a pokračování v podvratné činnosti v zázemí komunistů. Tehdy se totiž stále myslelo, že mezi Západem a komunisty vypukne brzo válka, protože komunistické provokace byla stále drzejší – Řecko, Irán, Írák atd.

Často jsme v posledních dnech slyšeli otázku, zda bychom do toho před 40 lety šli, kdybychom věděli to co víme dnes. Nevím přesně co tím tazatelé míní. Vím dnes ovšem celou spoustu věcí, o kterých jsem tenkrát neměl nejmenší potuchy a tak si vyberu jen jednu. Vím, co z republiky komunisté udělali. Kdybych věděl, že to bude tak dlouho trvat, tak bych do toho šel ještě ostřeji. Když k tomu přidám ještě pár dalších věcí, které dnes vím o tom, jak se proti nim musí bojovat, tak by na to doplatilo daleko víc těch, kteří komunismus vnucovali. Kdoví, možná, že by to ani tak dlouho netrvalo. A zda to mělo vůbec smysl? To je ovšem otázka, kterou si jistě kladlo mnoho lidí, kteří četli o našem "řádění". To je také otázka, která se může ze všech těch zemí zpustošených komunismem, vyskytnout snad jen v Československu. Rád bych opravdu věděl, co si o tom lidé u nás myslí. Domnívám se, že většina řekne, že to smysl nemělo; náznaky toho jsem četl v recenzích na knížku "Jenom nestrach" od O. Rambouska. Ovšem, že to nemělo smysl; to přece každý vidí. Komunismus je pryč, nám to do klína spadlo bez boje. Polákům to trvalo 10 let, Maďarům 5 (?) a chytří čecháčci do dokázali za dva týdny. Ale to není důležité.

Československo mělo na neštěstí to štěstí, že komunismus tam nikdy pořádně nezabral. Zatímco se celý svět s ním rval, u nás si kolaboranti stavěli chaty a rozkrádali státní majetek. Byl to snad hrdinný odpor? Američanů padlo v Koreji a ve Vietnamu přes 100 000 a desetitisíce zmrzačených; mnoho jich bylo usmrceno a zmrzačeno zbraněmi a municí vyrobenou v Československu. Další tisíce lidí jiných  národností padly na jiných místech celého světa a stále umírají další. Kdyby nebylo všech těch, kteří tomu moru čelili se zbraní v ruce, tak by byl komunismus rozšířen po celém světě. Komunismus byl zastaven se zbraní v ruce a ne hromadami mrtvol těch, kteří šli na smrt jako ovce bez boje anebo disidenty a podepisováním chart...!

Také jsme slyšeli otázku, jak se díváme na Československo a jeho dnešní rozpad. Zda pociťujeme lítost nad koncem Československa, s jehož jménem na rtech byl nacistickou popravčí četou zastřelen náš otec, o jehož statečném boji se dnes takticky mlčí. Pravdou je, že jsme s bratrem a dalšími přáteli šli se zbraní v ruce s představami jiného Československa. Rozdělení republiky mne o spánek nepřipravuje. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Československo vlastně existovalo jen v období mezi světovými válkami. Obě země – Čechy i Slovensko – se vyvíjely nezávisle od nepaměti a v období, kdy byly spojeny více méně uměle, se musí považovat za zvláštní případ; posloužilo to tomu, aby se zastavilo pomaďaršťování Slovenska. Účelu bylo dosaženo.

Československo předválečné a Československo komunistické jsou dvě velmi krátké etapy v existenci národa a země. Druhá etapa byla mnohem delší a měla velmi negativní následky. Nepochybuji ovšem, že velká část našich lidí by bojovala, kdyby byl režim dostal ten správný zásah ve správný čas, což se nikdy nestalo také hloupostí západních politiků, kteří si nevidí na špičku nosu. Národ i země se z té rány zotaví, ale bude to trvat dlouho, neboť to ve velkém měřítku závisí na celosvětové situaci; a ta není vůbec dobrá – "sociokomunismus" nabývá jiné formy a pokračuje v ničení lidské společnosti v částech světa, které nebyly přímo pod komunismem. Neobviňuji národ z toho, co se stalo. Toto vše je součástí gigantických celosvětových změn, které se daly do pohybu po francouzské revoluci a ještě nejsou zdaleka ukončeny. Je ovšem v zájmu národa, aby s tou etapou skoncoval, což se ještě nestalo.

A to je také důvod proč jsme se nevrátili do vlasti; pro nás tam komunismus ještě neskončil. Dráty na hranicích byly sice odstraněny, lidé nejsou zavíráni, mnoho hospod bylo dáno do soukromého vlastnictví a  ještě pár vymožeností bylo lidu umožněno. Právní systém však jede dále – jen s malými změnami – podle komunistických pravidel. Protikomunističtí odbojáři dostali "zbytkové tresty", jsou "rehabilitováni", "pardonováni" atd. Komunistický systém jim "odpouští" že proti němu bojovali, nebyl-li ten boj příliš hrubě veden. Bývalí političtí vězni dostali pár korun, které postupně ztrácejí svou hodnotu a komunisté si žijí s tučnými penzemi. Komunismus  skončí teprve tehdy, až komunističtí zločinci budou muset žádat o rehabilitaci a odpuštění zločinů, které napáchali. Lidé musí pochopit, že bez těchto základních změn nemají naději na blahobyt. A opravdový blahobyt nemůže vzniknout za podmínek, které dnes v České republice existují.

Jako jeden z mála, kteří dokázali nad komunismem v 50.letech zvítězit, bych chtěl všem lidem v České republice, jimž záleží na jejich budoucnosti, vzkázat: nevěřte politikům, kteří vám chtějí něco dát; ti vám mohou dát jen to, co vám dříve vzali, mínus to, co si z toho nakradli. Nečekejte, že to někdo zaplatí, konečnou bilanci dostane každý a účet bude muset být zaplacen v jedné nebo druhé formě.

Doslovné znění úředního dokumentu komunistické policie

"Zpráva o stavu vyšetřování zločinné skupiny z akce Mašín a spol., jejíž členové v zájmu západních imperialistů shromažďováním zbraní a výbušnin, terorem, diversemi a bestiálními vraždami se snažili vyvolávat neklid mezi československým obyvatelstvem a rozvrátit lidově demokratické zřízení v Československu."

Od 25.11.1953 bylo postupně z této skupiny zatčeno 19 osob. Již předtím, dne 3.10.1953, uprchli do západního Německa Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer. V Berlíně v sektoru NDR jsou od listopadu 1953 zatčeni Václav Švéda a Zbyněk Janata. Dne 28.11.1953 byla po čtyřdenní vazbě na svobodu propuštěna Zdeňka Mašínová mladší, zajištěna z koluzních důvodů. Ve vazbě zůstalo 18 osob. Vyšetřováním, doznáním zatčených i průkazním materiálem bylo dokázáno, že členové této teroristické skupiny:

1.  Dne 13.9.1951 v nočních hodinách vylákali pod záminkou jízdy z Prahy majitele autotaxi Eduarda Šulce, za Prahou ho přepadli a připoutali ke stromu a jeho autem odjeli do Chlumce nad Cidlinou, kde provedli vraždu příslušníka SNB Oldřicha Kašíka, který konal službu na stanici SNB. Aktivní účastníci této vraždy  byli: Ctirad Mašín, Josef Mašín a Milan Paumer. Vraždu provedl Josef Mašín střelbou z pistole.

2.  Dne 28.9. v nočních hodinách předstíráním úrazu vylákali členové skupiny z Prahy sanitní vůz, přepadli 2 členy jeho posádky v lese u Prahy, připoutali je ke stromům a omámili chloroformem. Se sanitním vozem pak odjeli do Čelákovic, kde provedli na stanici SNB vraždu příslušníka SNB Jaroslava Honzáka, přičemž na stanici uloupili 5 samopalů, pistole a větší množství nábojů. Aktivními účastníky této vraždy byli: Ctirad Mašín,  Milan Paumer a Zbyněk Janata.  Vraždu provedl Ctirad Mašín tím způsobem, že spoutaného a chloroformovaného Honzáka podřezal dýkou.

3. Dne 2.8.1952 v dopoledních hodinách přepadli členové skupiny, z nichž jedenbyl oblečen do uniformy závodní milice, posádku závodního auta z n.p. Kovolis v Hedvíkově, která vezla výplatu pro dělníky, zavraždili pokladníka Josefa Rošického a uloupili 884.239 Kč. Aktivními účastníky této loupežné vraždy byli: Josef Mašín a Václav Švéda. Rošického zastřelil Ctirad Mašín.

4.  Dne 14.8.1953 provedli členové skupiny za účelem získání výbušnin k provádění diverzí a teroru vloupání na důl Magda na hoře Kaňk u Kutné Hory a uloupili 100 kg výbušnin (donarit). Aktivními účastníky této loupeže byli: Ctirad Mašín, Václav Švéda, Zbyněk Janata a Vladimír Hradec.

5. Dne 7.9.1953 provedli členové skupiny za účelem vyvolání neklidu mezi obyvatelstvem a poškození čsl. národního hospodářství zapálení stohů slámy u státní silnice Vyškov – Kroměříž v rozmezí přes 40 km, které byly majetkem Čs. státních statků a JZD. K zapálení stohů použili mechanických zapalovačů, přičemž 11 stohů vyhořelo. Žhářství provedli: Ctirad Mašín a Václav Švéda. Při odchodu z místa požáru byli pronásledováni Janem Lecianem a Stanislavem Blažkem, přičemž Ctirad Mašín provedl pokus vraždy Jana Leciana, kterému způsobil dvěma zásahy z pistole těžké zranění.

6. Členové skupiny připravovali řadu dalších teroristických, diversních a sabotážních akcí: na vlak čs.vládní delegace vedené presidentem republiky K.Gottwaldem vracející se z  SSSR, přepadení a únos ministra obrany gen. arm. Alexeje Čepičky, destrukční útok na budovu sekretariátu v Praze a další akce.

7.  Za účelem navázání spojení s americkou výzvědnou službou i specielního vyškolení v teroristické a diversní činnosti se připravovali členové skupiny k útěku do západního Německa. Za tím účelem shromažďovali zprávy špionážního charakteru, aby je mohli na Západě předat, vykonali mnoho cest do pohraničního pásma k prozkoumání terénu k ilegálnímu přechodu přes hranice a navázali spojení s řadou dalších osob.

8.  Dne 3.10.1953 z obavy před zatčením provedli členové skupiny útěk do západního Německa přes NDR. Útěku se zúčastnili: Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Při útěku, když byli bezpečnostními pracovníky pronásledováni, zastřelil 4 příslušníky Lidové policie. Václav Švéda a Zbyněk Janata byli přitom zatčeni a jsou vězni v NDR v Berlíně.

Činnost skupiny na území ČSR

(Zde je použita část textu Milana Hulíka z článku "Pět mužů do Berlína" otištěného  v zahraničním časopisu Polygon, Curych – čís. 2/1998).

Než se vrátím k některým akcím, musím konstatovat několik zásadních věcí. Kladné a negativní ohlasy, jichž se jejich počínání a mrtvým za nimi dostalo v nedávné době v ČR v souvislosti se snahou o zastavení jejich trestního stíhání, jednoho z posledních reliktů komunistické justice, byly dány rozdílným pohledem na jejich jednání. Byli vrahy nebo vlastenci? Bylo jejich jednání legitimní nebo bylo v rozporu s právem?

Byla komunistická totalita stejná jako totalita nacistická? Abychom tuto otázky mohli zodpovědět, musíme odpovědět na prioritní otázku. Bylo možno bojovat proti komunistickému režimu v ČSR stejným způsobem, jako proti nacistickému? A i této otázce musí předejít upřesnění. Máme na mysli komunistický režim v letech 1950 až 1953. Podstata komunismu se samozřejmě za celou dobu jeho existence nezměnila a není naším cílem se jí zabývat. Ti, kdo v ČSR a později v ČSSR prožili celých 40 let vlády této ideologie a jejího režimu, vědí, že to byl režim, který panoval v různých formách. Ostatně právě těchto měnících se forem, zejména jejich mírnějších variant, se dovolávají odpůrci "Zákona o protiprávnosti komunistického režimu", zejména z řad bývalých členů strany a reformních komunistů. Můžeme vyjít tedy z jejich argumentace. Komunistický režim počátkem padesátých let (kromě masových vražd jako byly Lidice a heydrichiáda) se příliš nelišil od nacistického. Snad jen tím, že mučení a vraždy nevinných lidí prováděli jejich vlastní spoluobčané, tentokráte zfanatizovaní militantní komunistickou ideologií stalinského ražení. Nejen pamětníci té doby, ale i ti, kteří poznali komunismus "umírněný", vědí, že pojmy "likvidace třídních nepřátel", "nesmiřitelný boj" či "smrt imperialismu a jeho představitelům", patřily do komunistické rétoriky. Zatímco v letech pozdějších již jen na stránky RP, tak počátkem let padesátých tyto výrazy komunistický režim naplňoval v praxi. A je třeba dodat, že těmi "smrtelnými nepřáteli" byli především ti, kteří měli jen jiné názory, kteří si uchovali demokratické cítění a kteří odmítali (pasivně či verbálně) komunistický režim. JUDr. Milada Horáková proti komunistickému režimu neučinila zhola nic, jen se scházela se svými přáteli a debatovala o politice. To v té době byl ale hrdelní zločin, pokud debatující přitom nejásali "Ať žije KSČ".

V této době zatýkání, mlácení při výsleších, poprav bez soudu nebo se soudem, střílení na hranicích a věšení politických odpůrců se bratří Mašínové nezabývali teorií a ideály komunismu. Viděli kolem sebe stejnou krutou nespravedlnost a stejné zločiny páchané státní mocí, jako tomu bylo za Protektorátu. Následovali proto příkladu svého otce. Z dnešního pohledu je jim jistě možné vytknout, že mohli počkat a dožít se toho komunismu, v němž se dalo relativně pohodlně přežívat, dělat fušky, stavět chalupy, dokonce i vycestovat na Západ a ve kterém by se třeba Ctirad Mašín mohl stát úspěšným socialistickým zlepšovatelem. Tak to učinila naprostá většina národa.

Jejich případ a zcela odlišné jednání, které zvolili, je však prubířským kamenem našeho vyrovnání se s minulostí. V demokracii – jak známo – rozhoduje vůle většiny. V krizových situacích nebo v době potřeby okamžitého a rozhodného jednání však někdy může mít pravdu jednotlivec, a to proti naprosté většině lidí. Příklad? Francie v roce 1940 a de Gaulle. Vyvrženec z armády, zběh a buřič. On jediný odmítl uposlechnout rozkazu ke kapitulaci. Dějiny daly za pravdu jemu a nikoliv těm, kteří to s Francií "mysleli" tak dobře. Možná, že moje srovnání nesedí, možná, že je příliš patetické, de Gaulle také nikoho osobně nezastřelil. To je maquis, příslušníci résistance ve Francii "vraždili" německé vojáky a francouzské kolaboranty. Ale vědomí, že jsem s většinou neměl pravdu, pálí a může být i důvodem kontranázoru. Kolik asi jen komunistů u nás se nemůže rozejít se stranou nebo s tou vírou, které obětovali celý život. Měl by ten život potom smysl?

Bratří Mašínové vypověděli svou soukromou válku komunistické totalitní moci. Opakujeme: té moci a těm formám represe, které byly komunistickým režimem praktikovány počátkem padesátých let. Jiné totiž neznali. A řídili se zásadou: "Oko za oko, zub za zub, krev za krev." A ještě jedna či dvě věci je vedly k opakování protinacistického odboje. Tehdejší psychóza či spíše přesvědčení, že tehdejší studená válka mezi západní demokracií a východní totalitou se změní v horkou a že osvobození armádou je na pořadu příštích měsíců. Předpokládali rovněž, že nezůstanou sami a že jejich akce dají signál k celonárodnímu povstání. Netušili, že se nikdo nepřidá. Ale chybělo málo. Dnes se již téměř neví, že určité jednotky čs. armády pod vedením ještě nevyhozených důstojníků připravovaly protikomunistický převrat. Kdyby tato akce díky prozrazení neskončila řadou poprav a trestů dlouholetého vězení pro organizátory, tak by nebylo jen střílejících Mašínů. A střílely by i tanky a "nevinných" obětí by bylo na stovky nebo tisíce. (Obětí maďarského povstání bylo asi 60.000.)

Skupina bratří Mašínů se rozhodla získat zbraně a peníze na komunistické moci. Příslušník SNB Kašík v Chlumci nad Cidlinou byl možná slušný člověk. Měl jistě rodinu, ale také uniformu příslušníka SNB. Byl pomalejší než Josef Mašín, který vystřelil dříve. Byl proto "zavražděn". Zde můžeme jen vzpomenout, že německý voják Klein, Heydrichův osobní řidič, seděl jen za volantem mercedesu, když na něj Gabčík namířil stengun a později jej těžce zranil z pistole.

Z historie protinacistického odboje je znám případ generála Radomíra Luži. Ten byl zaskočen českými protektorátními četníky a zastřelen. Jeho syn v odvetu spolu s dalšími odbojáři postřílel pak celé osazenstvo četnické stanice.

Nejdiskutovanější je smrt příslušníka SNB Honzáka. Byl přece už pacifikován a spoután. Proč ho Ctirad Mašín zabil? Protože by nás prozradil, měl hodně času nás poznat, řekl mi Ctirad. Proč musel zemřít  civilista – pokladník  Rošický?  Nebyl obyčejný civilista,  měl pistoli, kterou v nestřežené chvíli vytáhl a při rvačce o ni ho Josef Mašín zastřelil. Proč byl postřelen další civilista Lecián? Pronásledoval nás a nebýt mé střelby, tak by nás dostali, odpověděl mi klidně Ctirad. Proč zemřeli čtyři příslušníci Volkspolizei? Padli v boji, vyprávěl dále Ctirad. Obkličovalo nás při cestě do Berlína na dvacet tisíc příslušníků východoněmecké policie a sovětské armády. Jestliže jsme chtěli přežít, museli jsme se prostřílet. Svoboda byla až v západním Berlíně.

A jsme tam, kde jsme byli na začátku našeho příběhu. Bylo v té době možné bojovat proti komunistům stejným způsobem jako proti nacistům? K tomu dodejme ještě jeden zapomenutý příběh těch let. Stal se v Čáslavi, kde dva mladíci a jedna dívka chtěli uletět z tamního letiště na Západ. Přepadli a spoutali příslušníka letištní ochrany. Na jeho úpěnlivou prosbu mu dívka uvolnila pouta, protože jej škrtila. Jak to dopadlo? Zajatec se uvolnil zcela, dostal se ke zbrani, dívku a jednoho chlapce zastřelil a druhý, těžce zraněný, byl odsouzen k trestu smrti. Kdyby (ta věčná "kdyby") jej prchající zabili, tak dnes mohli žít, ale museli by se také obhajovat, proč tehdy vraždili, jako dnes bratři Mašínové?

Milan Paumer svou pistoli při útěku východním Německem ztratil a Zbyněk Janata ji vůbec neměl. Proto ji také nemohli použít. Nakonec se i Paumer do Berlína spolu s ozbrojenými Ctiradem a Josefem dostal, zatímco Švédovi a Janatovi se to nepodařilo. Těm, kteří odsuzují v obklíčení střílející bratry Mašíny a považují je za vrahy východoněmeckých policistů, je třeba říci, že bez včasného a rozhodného použití zbraně, např. na nádraží v Ucru, kdy Ctirad ležel na zemi pod německým volkspolicistou, by dnes případ skupiny bratří Mašínů nebyl předmětem diskuse, protože by nikdo neznal ani jejich hroby, jako se neví, kde jsou pohřbeni Švéda a Janata.

Ti byli popraveni dne 2.5.1955, hned po skončení prvomájových oslav. Na Pankráci se podařilo najít jejich spisy. Byli popraveni odpoledne, to znamená, že nebyli pověšeni (tak se popravovalo jen časně ráno, dokud věznice spala), ale na popravčím lámacím stole v podzemí pankrácké nemocnice jim byl zlomen vaz. Kdo ví dnes o jejich hrobech, kdo by věděl dnes někdo o případu bratří Mašínů, kdyby nestříleli a tak nepřežili? Tak jako V. Švéda a Z. Janata, jejichž smrt byla justiční vraždou, protože oni nikoho nezabili. A s nimi byl popraven i strýc bratří Mašínů Ctibor Novák, který nebyl ani členem skupiny bratří Mašínů, byl ale jejich strýcem. Mimochodem, byl jedním z hrdinů protinacistického odboje. Byl to, kdo položil pekelné stroje v roce 1940 v budově berlínského ministerstva letectví a policejního ředitelství. Byly to první atentáty v Berlíně! Zdena Mašínová, vdova po generálu Mašínovi a matka Ctirada a Josefa, byla odsouzena k trestu odnětí svobodyna 20 let. Důvod? Byla matkou "teroristů". Když umírala na zhoubnou nemoc, požádala, aby mohla zemřít doma. Její žádost byla zamítnuta. Zemřela v pankrácké věznici. V následném procesu bylo odsouzeno 18 lidí, z nichž někteří neměli se skupinou bratří Mašínů nic společného. Tresty odpovídaly tehdejšímu průměru. Ve spisech V. Švédy a Z. Janaty jsme našli nedoručenou korespondenci odsouzených, jejich dětí a rodičů, kterou napsali po vynesení rozsudku. "Masoví vrazi", jak stálo v jejich papírech, neměli nárok ani na poslední dopisy před popravou.

Padesátá léta byla dobou nejen vymknutou z kloubů, dobou komunistického třeštění, ale i vraždění nevinných lidí. O komunistických vrazích se příliš nemluví, dnes je dokonce i soudy zprošťují obžalob, je topřece všechno promlčené! A nějaký Zákon o protiprávnosti komunistického režimu s ustanovením, že zločiny spáchané v době totality se nepromlčují? Vždyť i ten je dílem "nenávistných pravičáků". Několikanásobný komunistický vrah M.Pich-Tůma byl tak dlouho stíhán, až se odsoudil sám. Oběsil se.

Ti, kteří posuzují jednání bratří Mašínů z pohledu komunismu šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých let, jim budou právo na boj proti komunismu se zbraní v ruce upírat. Pro ně budou vrahy.

Jsme zvláštní národ, za své hrdiny se stydíme, protože jich máme tak málo a nebo proto, že to, co oni dokázali, my bychom nesvedli? Kdo z dnešních maturantů a vysokoškoláků zná jména "Tří králů"? A kdo z nich by znal jména bratří Mašínů, kdyby nebylo kampaně na zastavení jejich trestního stíhání? To bylo nyní zastaveno pro procesní nedostatky, nikoliv z důvodu, že jednání, jinak trestné, takovým není, pokud je vedeno motivem boje za svobodu a demokracii. Příslušné usnesení jim nebylo doručeno. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Zatímní tečku může udělat konstatování, že ti, kteří tak rozhodli, byli dříve aktivními členy strany, která byla zákonem  prohlášena za zločinnou. Skutečně příkladné vyrovnání se s minulostí! Nedej Bože, aby se naplnila slova amerického filosofa Santayany, že "národ, který se nedokáže vyrovnat se svou minulostí, ji musí prožít znovu".

Ti, kteří se chtějí opravdu s minulostí vyrovnat, se musí vyrovnat především s otázkou, zda bylo možné odpovědět na teror terorem? Bylo to možné tehdy? Dnes je již tato otázka rozhodnuta. Nejen mezinárodně právní akty, ale i Listina práv a  svobod, součást  našeho českého polistopadového právního řádu, dovoluje bránit demokracii i za použití zbraní! Jestliže si takto odpovíme i na otázku, jak bylo možno bránit demokracii a svobodu v letech padesátých, nemusí se bratři Mašínové obhajovat. A jestliže se budou muset i dále obhajovat, pak z hlediska vyššího principu mravního je vražda tyrana a jeho pomocníků zločinem. Vzpomínáte, kdo to řekl obráceně?

Pátrací akce "UCRO" 

Činnost skupiny na území NDR

Případ ozbrojeného odporu skupiny bratří Mašínů proti komunistickému režimu v Československu je poměrně dostatečně znám z domácích médií. Poněkud stranou však zůstává jejich útěk přes východní Německo, bývalou NDR, do Západního Berlína.

Když se skupina bratří Mašínů probíjela v říjnu 1953 přes území NDR, východoněmecký policejní režim nasadil proti ní celkem 20 000 ozbrojených mužů. Většinou to byli lidé velmi mladí, sotva prošlí prvním výcvikem, bez zkušeností v zacházení s ostře nabitou zbraní. Někteří na to doplatili svým životem, který jim vzala neopatrně vystřelená kulka z kamarádovy zbraně. Podle penzionovaného policejního komisaře Wolfganga Mittmanna tu utrpělo východoněmecké ministerstvo vnitra jednu z nejostudnějších blamáží a akce byla ještě po létech v Moskvě dávána za exemplární případ chybné taktiky a mizerného velení. Tato skutečnost přitom nijak nesnižuje heroický výkon trojice – Milana Paumera a Ctirada a Josefa Mašínových – kteří po měsíčním vysilujícím boji dospěli ke svobodě, vyzbrojeni pouze třemi pistolemi a podporováni sympatiemi obyčejných Němců. Cestu původní pětice – Václav Švéda a Zbyněk Janata byli zadrženi a později popraveni – popisuje následující rekonstrukce převzatá od Středoněmeckého rozhlasu Lipsko.

Útěk pětičlenné skupiny vyvolal u německých politických orgánů až panický zájem. Svědčí o tom výpověď očitého svědka Fredericha: "Byl říjen 1953. Před začátkem dálkového studia žurnalistiky jsem přijel z Lipska do Lukau a na náměstí se mi naskytl výjev jak z vojenského ležení: obrněné transportéry, policajti v uniformách se samopaly a s různou další výzbrojí a výstrojí, nevyspalí a neholení;  vypadali jako po bitvě.  Šuškalo se tenkrát, že jsou nasazeni proti českým vojákům, že je to boj mezi lidovou policií (Volkspolizei) a českými důstojníky, kteří dezertovali".

První smrtící výstřely padly 10. října 1953, přesně ve 4 hodiny a 16 minut. Začala jimi největší pátrací akce v pětačtyřicetileté historii lidové policie NDR. Na operaci se podílely tisíce policistů, stovky nákladních automobilů, motocyklů a obrněných vozidel. Tu a tam bylo možné mezi řečí zaslechnout o těchto událostech, ale v oficiálním líčení dějin východoněmecké Volkspolizei se o nich nebojevila ani zmínka.

Wolfgang Mittmann, vrchní kriminální komisař v důchodu, se s tím nehodlal spokojit. V ústředním archivu ministerstva vnitra NDR nalezl v roce 1989, pod signaturou 777 spis s názvem "Pátrací akce UCRO" a našel také přímé svědky a pamětníky oněch událostí. Tři týdny trvající válka ve vsích kolem měst Lukau a Luben, utkvěla v paměti mnohých místních občanů.

Očitý svědek pan Frederich o tom hovoří jako o nevšední události: "Lidé byli tenkrát pořádně rozrušeni, vystrašení a neklidní...", a pokračuje. Byl to pro ně nejhorší zážitek od konce války. Trvalo to všechno několik týdnů. Kolovaly nejrůznější pověsti a rychle se šířily. Nikdo však nevěděl nic přesného, čekalo se co napíší noviny. Jenže v novinách nebylo nic. Teprve 20. října 1953 přinesly noviny zprávu pod titulkem »Okresní úřad německé lidové policie sděluje«. Stálo tam nehodnověrné sdělení, že z příkazu zahraničních a západoberlínských špionážních centrál byli 10. října 1953 propašováni na území Německé demokratické republiky ozbrojeni fašističtí teroristé, jejichž cílem bylo organizovat na území republiky sabotážní akce a vraždy. V zájmu mírumilovného obyvatelstva učinila údajně lidová policie pro likvidaci zbytků teroristické skupiny všechna potřebná opatření. Tak zněla velice stručná novinová zpráva.

Ve skutečnosti však pět mladých Čechů překročilo v noci z 3. na 4. října 1953 hranice NDR. Večer 6. října zastavili poblíž obce Brand-Erbisdorf auto, přemohli řidiče, připoutali ho v lese ke stromu a omámili ho chloroformem. Zdálo se, že všechno probíhalo bez problémů, když vtom se k místu přepadení blížil cyklista. Češi vystřelili do vzduchu a v divokém spěchu utíkali pryč. Na místě však zanechali aktovku, byly v ní potraviny, kompas a turistická mapa NDR. V policejní zprávě bylo o tom uvedeno, že šlo o spáchání činu v obci Brand-Erbisdorf, kde došlo k pokusu o loupežné přepadení, pravděpodobně pěti cizinci; jeden z nich měl na sobě koženou bundu.

V oblasti střetu byla vyhlášena rozsáhlá pátrací akce, ale pět hledaných mužů už dávno překročilo hranice sousedního okresu Freiberg. Strach před pronásledovateli je hnal k severu. Jejich cílem byl Berlín, město s otevřenou hranicí jednotlivých sektorů. Ztráta mapy jim způsobila velké potíže. Na útěku se dále orientovali už jen podle dálnice 101; běželi za tmy, schovávali se  před auty, přes den zalézali do stodol v polích.

S nepopsatelnými potížemi se jim podařilo 8. října dostat se na území města Riesa. Václav Švéda, který jediný z nich uměl německy, prodal náramkové hodinky a pouzdro na cigarety. Štěstí jim přálo, když se Václavu Švédovi podařilo sblížit se s číšnicí a spolu s Milanem Paumerem přespali v jejím bytě. Ve 4 hodiny ráno se pětice mužů sešla na nádraží a nastoupila do vlaku, který jel do města Elst-Erwerde. A opět měli štěstí, neboť skupiny pěti nevyspalých a unavených mužů  si nikdo nevšiml,  dokonce  ani tehdy,  když přecházeli po dobře střeženém mostě na druhý břeh Labe. Ctirad Mašín o tom hovořil: "Začalo pršet. Schovali jsme se na plovárně, která byla na noc uzavřená. Mrzli jsme jako psi, ale zůstali jsme tam přes noc. Leželi jsme promočeni na holých lavicích. Václav (Švéda – pozn.autora) se vydal na obhlídku; podařilo se mu prodat dva svetry, za které získal 32 marek."

U pokladního okénka na nádraží v  Elst-Erwerdu požadoval Václav pět jízdenek na nejbližší vlak, který pojede do Berlína. Pokladní mu sdělila, že takový vlak pojede ve 3 hodiny, ale jede jen do stanice Ucro. Švéda na to odpověděl nejistým uspokojením, neboť název tohoto místa slyšel poprvé v životě. Když však v poslední minutě běželo pět mužů k vlaku,  upoutali na sebe pozornost; stali se podezřelými... Pět mužů a jeden z nich měl na sobě koženou bundu... Vrchní strážmistr železniční policie, který měl na nádraží službu, si vzpomněl na nedávnou zprávu o vyhlášeném pátrání v okrese Karl-Marx-Stadt.  Nádražním telefonem dal zprávu přednostovi železniční stanice Ucro. Ten informoval velitele místní policie Hermanna Grumminiho, který bydlel blízko nádraží.

Na bývalého zemědělského dělníka a v té době již 47 letého policejního komisaře připadla těžká úloha. Obrátil se na okresní služebnu v Lukau, kde bylo před několika týdny zřízeno tzv. komando rychlého nasazení. Osmičlennému mužstvu velel komisař Helmut Stremmpel, jehož první reakce byla nejistá: nevěděl o co vlastně šlo. Vlak měl brzy přijet a tak už nebylo dostatek času celý zásah připravit. V mužstvu měl dva tři muže s výcvikem v armádě, ostatní byli začátečníci ve zkušební službě a byli vyzbrojeni jen pendreky. Oficiální zpráva kriminální policie předložila výčet výzbroje komanda:  4 služební pistole 08 každá se třemi náboji; velitel komanda a velitelé obou družstev kromě toho vyzbrojeni německými samopaly MPI 44 – v zásobnících však nebyly žádné náboje. Důvod? Ústřední rozhodnutí v důsledku protirežimních nepokojů 17.června 1953; následek strukturální změny uvnitř lidové policie. Helmut Stremmpel tuto situaci komentoval slovy: "Rozdělili jsme se tak, že neozbrojení muži tvořili uzávěru nádraží, dva ozbrojení délesloužící střežili prostor mimo nádraží a my dva, Hermann Grummini a já, jsme prováděli kontrolu."

Službu konající železničář je upozornil, že hledaní muži jsou v nádražní hale. Oba se tam rozběhli a Grummini hned rozkázal: Ruce vzhůru! Měl zkušenost se zatýkáním. A najednou se to stalo. Ti muži byli připraveni, pokračoval Helmut Stremmpel. Zahlédl jsem jen jak muž stojící úplně vpravo vytáhl pistoli. Hned jsem se na něj vrhl abych mu zabránil ve střelbě a pak už jsem vlastně jenom slyšel hřmění výstřelů a po delší době, když jsem přišel k sobě jsem pak viděl, že Grummini leží na zádech; bylo také vidět, že má střelnou ránu v pravém oku. Byl mrtev. Stremmpel sám byl zasažen sedmi výstřely a vrchnímu strážmistrovi Vitkewitzeovi zranila střela rameno. Ctirad Mašín jejich rychlou reakci komentoval takto: "Neviděl jsem v chodbě nikoho, jen se tam vznášely obláčky dýmu. Vyrazil jsem do haly, nikde ani živáčka, pak ven ze dveří; před nádražím stálo opuštěné policejní auto. Vlevo jsem zahlédl někoho běžet, někdo na mě volal abych si pospíšil; byl to bratr Pepa. Doběhl jsem ho a po chvíli jsme se připojili k Milanovi a Václavovi. Proběhli jsme několika temnými ulicemi, to už byl okraj města, a vyběhli jsme na lesní cestu. Kde zůstal Zbyněk Janata nikdo z nás nevěděl."

O hodinu později byla zahájena rozsáhlá pátrací akce »UCRO«. Na okresním policejním velitelství v Chotěbuzi byl vyhlášen poplach. Byla sobota 10.října 1953. Toho dne byl každý použitelný policista vyzbrojen pistolí nebo puškou a odvelen do prostoru Lukau-Ucro. Okresní služebna Volkspolizei Chotěbuz "oddělení K" vyhlásila pátrání: "Pět státních příslušníků ČSR..., všech pět je pravděpodobně ozbrojeno... Stáří 20 až 25 let. Jedna osoba je oblečena do kožené bundy, má tmavé kučeravé vlasy, úzký obličej, vystouplé lícní kosti. Druhá osoba má na sobě šedozelený oblek... Jedna mluví lámanou němčinou, ostatní německý jazyk neovládají... Způsob pohybu pachatelů – pěšky. Předpokládaný cíl – Západní Berlín."

Šest hodin po smrti Hermanna Grumminiho uzavřely nasazené policejní jednotky první obklíčení. Pátrači kriminální policie pročesávali obce. Zajišťovací skupiny zaujaly svá postavení. Ve východoberlínské policejní ústředně a na ministerstvu vnitra NDR byl vyhlášen poplach. Ministr vnitra Stoff, kterému tenkrát podléhal také státní sekretariát pro státní bezpečnost, požadoval od šéfa policie Karla Marona zprávu o případu. Ten zase pověřil svého zástupce Williho Seiferta úkolem: okamžitě a úspěšně ukončit pátrání v oblasti Ucro! Do Lukau byli odveleni vedoucí referátu kriminální statistiky inspektor Karl Mählman a specialista na pátrání Kurt Rotter.

Večer dosáhla pátrací akce prvního úspěchu. Ve 20,38 hodin byl u severního východu z obce Pehlwitz zadržen nápadný muž v kožené bundě. Zadržený muž mlčel. V kapse jeho bundy byly nalezeny československé peníze, dolary, zápalky československé výroby. Druhý den – 11.října – byl konfrontován se zraněnými policisty Vitkewitzem a Stremmpelem. Výsledek konfrontace byl jednoznačný. Bezvýchodnost situace přiměla nakonec zadrženého muže k prvnímu doznání; udal jméno: Zbyněk Janata a uvedl i jména svých kamarádů – Václav Švéda, Josef Mašín, Ctirad Mašín. Noc skončila a pronásledovaní prchali až do rána. Chtěli běžet tak daleko, aby se policejní uzávěra, která se dala předpokládat, zůstala za nimi. Běželi až do rána a pak se schovali v řídkém lese. Celý den slyšeli silný provoz na dálnici. Když přišla noc pokračovali v chůzi. "Šli jsme přes sklizená pole, ocitli jsme se na jakési louce a zaslechli jsme hlasy a kovové zvuky zbraní. Došlo nám, že jsme obklíčeni. Všechny cesty do vnitrozemí byly uzavřeny." Tak komentoval takřka beznadějnou situaci Ctirad Mašín.

Kruh, v jehož nejsevernější části prchající muži vězeli, zahrnovalo území bezmála 400 km2, byla v něm nepřehledná krajina s rozlehlými lesy. Další kruh byl uzavírán kolem obcí Baruch, Martisch, Bucholz a Neu-Lubenau. Policejní jednotky obvodu Chotěbuz byly již 36 hodin v pohotovosti. Šéf lidové policie NDR vyslal do prostoru akce frekventanty policejní školy v Aschesslebenu a v Arns-Dorfu; a také policejní pohotovostní jednotku okresu Karl-Marx-Stadt. Měli dorazit také další jednotky z okresů Drážďany, Lipsko, Postupim a Frankfurt nad Odrou. Lidé z velení policie, kteří byli zastánci vojenských akcí, naléhali, aby byla povolána kasarnovaná policie, která byla předchůdkyní národní lidové armády. Někteří důstojníci varovali před nasazením nedostatečně vyškolených a často ještě mladých policistů.

Volkspolizei se od povstání (ze 17. června 1953) nacházela ještě v zásadní proměně své struktury. V mnoha jednotkách došlo k dezercím a k odmítnutí splnit rozkaz. S výslovným souhlasem sovětské administrativy přistoupilo vedení NDR k vyzbrojování lidové policie těžkými zbraněmi. Tento vývoj, směřující k militarizaci, se nesetkal u všech policistů s kladným postojem. Byly zahájeny politické čistky a s tím související personální fluktuaci se vedení policie pokusilo čelit celostátní verbovací kampaní. Základní kádr kasarnované policie byl budován z mladičkých synů dělníků a venkovských bezzemků, právě dovršivších 18 let.

Zástupce šéfa policie hlavní inspektor Willi Seifert nedal na varování a prosadil svůj názor. Ještě téhož dne vydal v Berlíně generálporučík Hans Hoffmann, válečný komisař 11. internacionální brigády ve španělské občanské válce a pozdější armádní generál a ministr obrany NDR, příslušný rozkaz k nasazení. K tomu bývalý policista Worak uvedl: "To hrálo důležitou roli. Všechno to byli moc mladí lidé, kteří se ještě nikdy nezúčastnili v takovém vážném případě. Doposud stříleli jen slepými patronami nebo na střelnici, kde to samosebou práskali jen tak do vzduchu. Rozhodujícím problémembyla kázeň a také ovšem strach, když padli první mrtví. To se pochopitelně nedalo utajit a rychle se to rozneslo."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář