Hudba 20.století

8. únor 2010 | 10.55 |

Proč se mění hudební styly? Minimálně je evoluce hudebních stylů výsledkem vlivů jednotlivých autorů mezi sebou. Bohužel nelze obecně říci, že by tento vliv byl vždy pozitivní. Někdy skladatelé svými díly reagují proti stylu, který byl stylem jejich otců (i když jejich hudbu někdy obdivovali). Příkladem může být vztah klasicismu a baroka, který je přímo anticipační, včetně příkladu J.S. Bacha a jeho synů.

Pozdně romantická éra má svoje extrémy: zdá se, že využívá v největší možné míře harmonii a melodii a že umění jejich rozvíjení dovedla až na hranice možností. Je jistě možné vidět hudbu 20. století jako pokračování romantického stylu, ale stejně tak dobře ji můžme interpretovat jako reakci proti romantismu.

Arnold Schönberg Hudba 20. století je série "ismů" a "neo-ismů". Hrubá energie Stravinského Svěcení jara se nazývala neoprimitivismus. Prudce emocionální tóny raně Schönbergovy dostaly nálepku expresionismu. Návrat k čistě strukturovaným formám a texturám se jmenuje neoklasicismus. Všechny tyto názvy vznikly (a vznikají) jako snaha o orientaci ve velice nesourodém světě hudby 20. století.

Během 1. poloviny 20. století má stále velký vliv nacionalismus, studium lidových písní obohatilo hudbu mnoha skladatelů, např. Ralpha Vaughana Williamse (Anglie), Bély Bartóka (Maďarsko), Heitora Villa Lobose (Brazílie, 1887 - 1959) a Aarona Coplanda (USA). Jazz a populární hudba mají také velký vliv na mnoho "vážných" skladatelů, ať už v Americe či v Evropě.

Vývoj technologií má ohromný vliv na vývoj hudby 20. století. Skladatelé používají např. kazetový magnetofon jako skladebný nástroj (jako např. Violin Phase od Steva Reicha). Elektronicky generované zvuky znějí spolu s klasickými nástroji, užívá se počítačů přímo ke skládání (skládají počítače, ne člověk) atd...

Důležití skladatelé
 
Leoš Janáček (1854-1928)
Claude Debussy (1862-1918)
Richard Strauss (1864-1949)
Carl August Nielsen (1865-1931)
Jean Sibelius (1865-1957)
Arnold Schönberg (1874-1951)
Ralph Vaughan Williams (1872-1958)
Maurice Ravel (1875-1937)
Béla Bartók (1881-1945)
Igor Stravinskij (1882-1971)
Anton Webern (1883-1945)
Alban Berg (1885-1935)
Sergej Prokofjev (1891-1953)
Paul Hindemith (1895-1963)
George Gershwin (1898-1937)
Kurt Weill (1900-1950)
Aaron Copland (1900-1990)
Dmitrij Šostakovič (1906-1975)
Olivier Messiaen (1908-1992)
John Cage (1912-1992)
Benjamin Britten (1913-1976)
Pierre Boulez (1925)
Luciano Berio (1925)
Philip Glass (1937)


Česká hudba 20.

století

Josef Bohuslav Foerster Přechod od zakladatelské generace k novému údobí ztělesňuje Josef Bohuslav Foerster (1859 - 1951). Vystudoval varhanickou školu a několik let byl v Praze varhaníkem. Potom odešel se svou chotí do Hamburku a do Vídně. Po převratu roku 1918 se vrátil do Prahy, kde působil 12 let na konzervatoři a zaujal také jinak význačná místa ve veřejném životě (čestný doktor Karlovy univerzity, 8 let prezident České akademie věd a umění). Je velikým mistrem skladby písňové (cykly Erotikon, Láska, Noční violy atd.) sborové a kantátové (Stabat Mater, Svatý Václav aj.). Orchestrální obor je zastoupen 5 symfoniemi, 6 svitami a 4 symfonickými básněmi. Psal také opery, komorní práce a chrámové skladby.

zleva: Josef Suk, dirigent Václav Talich,
Vítězslav Novák (1903) Výboje české moderny zahájil Vítězslav Novák (1870 - 1949). Studoval na pražské konzervatoři skladbu u Dvořáka. Jako profesor mistrovské třídy skladebné (1909 - 1939) pedagogicky odchoval generace skladatelů domácích i cizích, především slovanských. Od roku 1897 se ve své tvorbě opřel o lidovou píseň, zvláště slováckou a slovenskou. Věnuje jí množství originálních úprav (zvl. Slovenské zpěvy). Tento vliv se projevuje zvláště ve Slovácké svitě . Prožitím lidové písně dospívá již velmi osobitých rysů v klavírních skladbách (Můj máj, Sonata eroica) a v symfonické básni V Tatrách. Obohacuje své harmonické a barevné myšlení impresí Lothar Martinonismem, ale dovede se vyvarovat jeho nebezpečí v hudbě důrazem na pevnou stavbu (např. Toman a lesní panna). Vyhraněné hudební myšlení a technická suverenita vyznačují zralé tvůrčí období. Zahajuje je (1910) mořská fantazie Bouře a klavírní cyklus Pan. Méně známé jsou klavírní svita Exotikon, písňové cykly Erotikon. V následujících letech se soustředil na dramatický obor. Výsledkem jsou dramata Zvíkovský rarášek, Pohádková Lucerna, Dědův odkaz a Nikotina.

Josef SukZcela odlišné tóny přináší do naší hudby Josef Suk (1874 - 1935). Nadání, vykvetlé z učitelské tradice, vypěstovali na konzervatoři Benewitz, Stecker a Dvořák. Tvůrčí práci, již v mládí velmi slibně zahájenou, podstatně brzdilo členství v Českém kvartetu, přísnost autokritiky, těžké životní zkoušky a bolestné duševní krize. Později byl také značně zaneprázdněn učitelskou činností na konzervatoři (od r. 1922). Bezprostředním muzikanstvím a svými všestrannými vlohami připomíná Suk Dvořáka, jehož instrumentální bohatství ještě vystupňoval a individualizoval. Reagoval na světový vývoj a umocní básnickou náladovost a výraznost své mluvy zvláště ve složce melodické a rytmické. Dal svému lyrismu po konstruktivní a stavebné stránce takovou rozmanitost, že se přiřadil k největším zjevům české hudby. Tento vývoj se odráží především v orchestrální tvorbě. Smyčcová serenáda (1892) a Symfonie E dur jsou ještě plně dvořákovské, ale již v hudbě k Zeyerovým pohádkám Radúz a Mahulena a Pod jabloní silně vystupují Sukovy osobní rysy. Přesahují do bizarních oblastí ve Fantastickém scherzu, poněkud ustupují v symfonické básni Praga. Pak se začíná řada symfonických děl, která spolu tvoří velký celek. Smuteční symfonie Azrael, hudební báseň Pohádka léta, Zrání a Epilog. Důležitým svědectvím boje o vlastní styl je vášnivá houslová Fantasie g moll s orchestrem.

Otakar Ostrčil Vedle Nováka a Suka vystupuje kolem roku 1900 Otakar Ostrčil (1879 - 1935). V duchu svého učitele Fibicha se v mládí věnoval symfonické básni (Pohádka o Šemíkovi), melodramatu (Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici) a baladě (Osiřelo dítě). V symfonickém oboru patří k jeho nejvýznačnějším dílům Imprompta, Svita c moll a Symfonietta, v slohu operním jsou to pak díla Kunaluvy oči, Poupě, Legenda z Erinu a Legenda o sv. Zitě.

Leoš Janáček Když se již jasně rýsoval nástup české moderny, uzrál k vývojovému zásahu mnohem starší Leoš Janáček (1854 - 1928). Od mládí, po studiích na varhanní škole, byl činný dirigentsky, organizačně i pedagogicky. Ve skladbě se zprvu omezuje na menší formy sborové a nástrojové, navazujíc na Křižíkovského a Dvořáka, jež mu byl také hlavním vzorem v tragické opeře Šárka k básni Zeyerově. Spolupráce s Františkem Bartošem ho přivedla ke sběru a studiu lidových písní a hudby. Jejich výrazem jsou zcela originální úpravy, k nimž se často vracel. Odtud vzešlo orchestrální znění Lašských (původně Valašských) tanců, jež s Hanáckými tvoří podstatu národopisného baletu Rakos Rakoczy. Svůj národopisný zájem obrátil potom Janáček k lidové mluvě, jejíž nápěvky sbíral a jejichž spád působil později na ráz jeho úsečně melodické invence, rytmicky prudce oživené. Tento Janáčkův sloh se připravuje operou Počátek románu a plně vystupuje ve folkloristicky barvité a výrazově úchvatné opeře Její pastorkyňa, což je první česká opera na literární drama (Gabriela Preissová) psané prózou. Následuje Osud, okouzlující Liška Bystrouška, psychologicky a dramaticky soustředěná Věc Makropulos. Zcela nový typ vytvořil Janáček v mužské sborové tvorbě, hlavně skladbami na básně Bezručovy (Kantor Halfar, Maryčka Magdonová). Naprostou původností vynikají skladby klavírní (cyklus Po zarostlém chodníčku) a komorní (houslová sonáta s klavírem, 2 smyčcové kvartety). Obecného uznání se Janáček dočkal až velmi pozdě - zahájilo je až pražské uvedení Její pastorkyně r. 1916. Janáček se také stal prvním čestným doktorem Masarykovy univerzity v Brně.

Bohuslav Martinů Uvědoměle protiromantickou generaci, jež vystoupila po I. světové válce, vede Bohuslav Martinů (1890 - 1959). Byl žákem Josefa Suka, ale plně se rozvinul až vlivem svého dalšího učitele Alberta Rousella v Paříži, kde žil v letech 1923 - 1941. Poté přesídlil do USA. Od té doby se stal jedním z neznámějších světových skladatelů; poslední léta svého života trávil v Itálii a ve Švýcarsku, kde také zemřel. Jeho tvorba je co do počtu děl obrovitá. V symfonickém oboru byly jeho prvními úspěchy Halftime (1924) a La Baggare (Vřava, 1926). Pak Symfonia concertante pro dva orchestry, partita pro smyčcový orchestr a zvláště Concerto grosso a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, který patří k vůbec nejlepším dílům světového dramatismu těch let. Martinů má četné koncerty (4 klavírní, koncert pro dva klavíry, houslový koncert, dva koncerty violoncellové a mnoho dalších pro rozličné nástroje). Z více než 70 komorních děl vynikají kvartety, sonáty pro housle a klavír, sonáty pro violoncello a klavír. Ze skladeb vokálních je tu řada skvělých písní (zvláště Nový špalíček, Písničky na jednu stránku, písničky na dvě stránky), z oper Hry o Marii, Julietta, Řecké pašije. Z deseti baletů je pozoruhodný zvláště zpívany Špalíček.

Důležití skladatelé
 
Josef Bohuslav Foerster (1859 - 1951)
Vítězslav Novák (1870 - 1949)
Josef Suk (1874 - 1935)
Otakar Ostrčil (1879 - 1935)
Otakar Zich (1879 - 1934)
Rudolf Karel (1880 - 1945)
Leoš Janáček (1854 - 1928)
Ladislav Vycpálek (1882 - 1969)
Emil Axman (1887 - 1949)
Karel Boleslav Jirák (1891 - 1972)
Bohuslav Martinů (1890 - 1959)
Pavel Bořkovec (1894 - 1972)
Alois Hába (1893 - 1973)
Jaroslav Ježek (1906 - 1942)
Jan Novák (1921 - 1984)


Doporučené nahrávky

Verklarte Nacht;Variations for Orchestra
Arnold Schönberg
Herbert von Karajan/Berlin Philharmonic
(DG)

Nejdůležitějším faktem k zapamatování o Schönbergovi je, že se pokládal za nástupce Brahmse. Když se poprvé předváděla jeho atonální hudba, mnoho hudebníků a většina obecenstva ze sálu utekla. Schoenbergova hudba se zdála od Brahmsovy vzdálená, jak to jen jde. Ke konci života, s nástupem nové hudební generace běžně atonální hudbu používající, byl Schoenberg pokládán dokonce za staromódního (a tedy nakonec - ne tak daleko od Brahmse). Tento disk je výborným úvodem do Schönbergovy atonální hudby.

Les Noces & Mass
Igor Stravisnskij
Leonard Bernstein/English Bach Festival Orchestra & Chorus
(DG)

Stravinského skladba Les Noces (Svatba, 1923) je balet s velmi podivným "orchestrem" složeným ze čtyř sólových hlasů, pěveckého sboru, čtyř klavírů, tympánů a šesti perkusí. Svatba je zvukově velmi podobná Svěcení jara.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře