Kauza T Ř E T Í O D B O J

14. listopad 2009 | 11.19 |

Kauza   T Ř E T Í   O D B O J

Ti, kteří už více než půlstoletí nepřejí klidné a poctivé práci k rozvoji naší bezesporu stále socialistické společnosti, se ošklíbají, že naši představitelé nekriticky přejímají vše z Východu (to do Sametu) či Západu (to po Sametu). Text tohoto dokumentu je dokladem, že jde o ošklivou, opravdu ošklivou pomluvu. Toto doporučení ze Západu jsme doposud ignorovali.

Tschechoslowakisches Bürgerforum in der Bundesrepublik Detschland, München E.V.
Československé občanské fórum v Spolkové republice Německo, reg.st.

Mnichov, 30.května 1991

Kauza T Ř E T Í O D B O J

Navazujíce na usnesení Federálního shromáždění ČSFR z 23.května 1991, které stanoví, že
v době od 25.2.1948 do 17.11.1989 byla Československá republika a její občané ovládáni nelegitimními silami státní moci a vystaveni soustavně perzekuci a
vycházejíce z historické skutečnosti

1.odboje (za vlastní státnost, proti rakouské monarchii) a
2.odboje (proti nacismu),

žádáme přijetí následující d e f i n i c e
TĚTÍHO ODBOJE (PROTI KOMUNISTICKÉ TOTALITĚ):

1. Odboj proti komunistické totalitě začal okamžitě s jejím nastolením 25.února 1948. Náleží sem odboj skupinový i individuální, programově plánovaný či řízený i neplánovaný a spontánní. Vzhledem k tomu, že komunistická diktatura vznikla a byla více než 40 let udržována brutálním násilím, uznává se jako plně oprávněný odboj nenásilný , stejně jako vedený násilnými prostředky: cílem odboje byla obrana demokratických a lidských práv vlastních i ostatních občanů a celého československého společenství.

2. Není pravdou, že lid Československa všech národností získal novou svobodu bez vlastního úsilí a bez krvavých obětí. S hlubokou úctou a pietou se skláníme před odkazem více než 8.000 obětí na životech lidí odsouzených k smrti a popravených, a dalších nesčetných ubitých při výsleších, zavražděných ve věznicích, pracovních táborech, při skutečných nebo komunistickou policií aranžovaných útěcích z věznic či z republiky, utýraných k smrti nelidskými životními podmínkami ve věznicích na Borech, v Leopoldově, Ilavě, na Mírově, ve Valdicích, na Jáchymovsku a jinde; připomínáme odkaz těch, kdo byli dohnáni k sebevraždám pod vlivem totalitního komunistického režimu, a již ve věznicích či mimo ně, ve vlasti i v zahraničí, tam pod tlakem izolace od vlasti, či krutých osudů rodin, které zůstaly doma.

3. Odboj proti komunistické totalitě uskutečňovaly statisíce těch, kdo byli vězněni, vylučováni z pracoviš a ze škol všech stupňů, zbavováni kvalifikovaných a vedoucích míst na základě odlišného smýšlení , původu, víry, či se staly oběmi nařčení a falešných obvinění z údajných kriminálních činů, vykonstruovaných státní bezpečností. Navzdory amnestii prezidenta republiky z ledna 1990 existují dodnes na území ČSFR političtí vězni (případ Mariana Ježíka a dalších).

4. Odboj proti komunistické totalitě vedli i ti, kdo podle slov Rafaela Kubelíka opustili svou vlast, aby nemuseli opustit svůj národ a zradit své svědomí. Nejméně půl milionu československých občanů odešlo 1948-1989 do zahraničí, aby nemuselo žádným způsobem spolupracovat s komunistickým totalitním režimem a aby tento režim nemohl lživě a ateisticky vychovávat i jejich děti. Tito lidé odešli, byli souzeni, byl jim konfiskován majetek, který jim nyní není navracen. Vzali na sebe raději riziko nových začátků, sociální nejistotu, odloučení od rodin a a domoviny, než aby byli jakkoli závislí na zločinné totalitě. Někteří angažovaní odpůrci režimu byli vyhoštěni z vlasti pod hrozbou mnohaletého vězení.
Značný počet těchto exulantů podporoval v zahraničí veřejnou činností ve prospěch demokracie a lidských práv domácí odboj a aktivně se zasloužili o konečnou porážku komunistické totality ve vlasti.

V duchu těchto hlavních aspektů odboje proti komunistické totalitě se připojujeme k požadavkům KANu, Konfederace poltických vězňů ČSFR, dalších demokratických skupin a demokraticky smýšlejících jednotlivců a žádáme naléhavě Federální shromáždění, v logickém sledu po jeho usnesení ze 13.května 1991, a Českou a Slovenskou národní radu, aby ve formě z á k o n a   uznaly
3.odboj
jako legitimní součást nejnovějších československých dějin.

Všichni, kdo se tohoto odboje aktivně zúčastnili, doma i v zahraničí, mají právo
- na úctu československého lidu;
- na plnou soudní r e h a b i l i t a c i   v celém rozsahu skutkových podstat, z nichž byli obviněni komunistickou justicí;
- na navrácení majetku i nabývání majetku nového;
- na náhradu škod v nejširším rozsahu, jak je možný;
- na zvláštní sociální ochranu a důchodové zabezpečení pomocí zákonů a jiných úředních opatření;
- jakákoli jejich další občanská diskriminace odpadá.
- Jejich tresty musí být vymazány z trestního rejstříku.

Uznání 3.odboje pokládáme za důležitý krok proti ožívajícím aktivitám starých struktur a za právní vyvrácení jejich tvrzení o pouhém "individuálním teroru" v milosti; šlo o teror hromadný, jak potvrzuje i usnesení FS ze 13.5.1991. Z téhož důvodu podalo OF Mnichov dne 9.května 1991 Trestní oznámení proti Gustávu Husákovi za nepromlčitelné zločiny proti lidskosti, páchané na československém obyvatelstvu.

Aby došlo k morálnímu ozdravění československé společnosti, je nutno na jedné straně pranýřovat jména těch, kdo se na represáliích minulosti podíleli a trestně je stíhat, na druhé straně však očistit a učinit známými jména těch, kdo za prosazení důstojnější budoucnosti přinesli oběti. Proto žádáme o právní uznání 3.odboje. Jen takovým postupem lze v ČSFR obnovit vědomí spravedlnosti a uskutečnit právní stát.

Občanské fórum Mnichov.

Úvod

Třetí odboj je příliš široký pojem, než aby mohl být výstižně a přitom stručně definován. Pokud o něm budeme hovořit, musíme si nejprve připomenout kým a proti komu byl veden, proč vůbec vznikl,tedy co mu předcházelo.

Objasněme si nejprve pojem slova odboj. Je to úsilí, které vyvíjí organizovaná skupina lidí proti jiné rovněž organizované skupině lidí, zpravidla reprezentované státní mocí, porušující základní svobody a lidská práva. Taková státní moc je vždy nedemokratická, totalitní, založená na nemorální ideologii a často na ještě horší praxi. Nelze s ní vést dialog, polemiku, ani ji jakýmkoliv způsobem kritizovat, autory všech projevů nesouhlasu stíhají vysoké tresty na svobodě, často i smrt. Jsou to charakteristické vlastnosti všech totalitních režimů.

Právě takový byl i komunistický režim, který spojením politické ideologie se státní mocí a uzákoněním vedoucí úlohy politické strany ve státě nastolil diktaturu se všemi jejími průvodními jevy. Sami komunisté nazývali zpočátku podle sovětského vzoru své panování diktaturou proletariátu. Myšlen byl proletariát v původním slova smyslu, jako vláda chudiny, tj. obecného lidu. Jedině občan chudý, nevlastnící žádný majetek, bez vyššího vzdělání, jehož symbolem byl tovární dělník, byl přínosem pro společnost. Naopak lidé majetní, vzdělaní, obchodníci, podnikatelé i samostatní řemeslníci tvořili tzv. vykořisovatelskou třídu:

Kriteriem pro kladné či záporné hodnocení člověka byl třídní pohled a slovní spojení třídní boj, třídní nenávist, třídní uvědomění a třídní původ tvořilo nezbytnou náplň propagačních článků, projevů, učebních osnov ve školách a postavení na společenském žebříčku. Dělník stál výše než jeho zaměstnavatel, domovnice měla větší hodnotu než majitel domu, čeledín znamenal více než sedlák, u něhož pracoval. Byl to typický příklad, kdy použití hrubé síly podporované lživými tvrzeními, vulgarismem a neurvalostí vítězilo, naštěstí ne natrvalo, nad mravností a demokratickým pojetím života.

Proletářství materielní doprovázelo proletářství ducha, k němuž se také snížily řady lidí sice vzdělaných, inteligence, ale tím více zbabělých, nehodlajících - by dočasně ztratit nic z těch požitků, které zpříjemňují život. Za pomyslné výhody obětovali svou čest, svobodu a tvář a stali se poslušnými loutkami lidí primitivních a hrubých, avšak mocných. Své malé kuličky požitků stejně neuhájili, ale bázlivostí postavit se proti všude se deroucímu zlu značně přispěli k rozšíření a upevnění ideologie, která jako morová nákaza ničila vše, co se jí jen trochu postavilo na odpor. Často i podezření, že by se tak mohlo stát, stačilo k vynesení vysokých trestů.

Po nedemokratickém uchopení moci vyvíjí každá diktatura horečné úsilí o své udržení. Metody, které k tomu používá, jsou vždy velmi vzdáleny slušnosti, korektnosti a všeobecným právním normám. V tomto stadiu nelze s diktaturou komunikovat běžnými způsoby, obvyklými v politické a diplomatické praxi. Jsou pouze dvě možnosti - podřídit se nebo bojovat. O tom, jakým způsobem probíhal boj proti komunistickému teroru se věnují následující řádky.

Trocha historie

Odboj třetí nebo protikomunistický? V pořadí je to již třetí odboj v naší zemi, odehrávající se v tomto století. Svým charakterem a cílem je však zcela odlišný od předcházejících dvou. První odboj byl veden T.G.Masarykem a jeho spolupracovníky za první světové války a byl zaměřen proti němectví, Habsburkům, případně Rakousku. Jeho cílem bylo vytvoření samostatného československého státu. Byl to tedy jednoznačně národní odboj a měl silné vlastenecké a nacionalistické rysy. Druhý odboj za druhé světové války byl veden v podobném duchu. I on směřoval jednoznačně proti Německu a němectví a proti nacionálně vyhrocené ideologii o nadřazenosti germánské rasy. Cílem odboje bylo obnovení ČSR v podstatě v předválečném stavu a duchu. Vedení však již nebylo tak jednotné jako za prvního odboje. V Londýně stál v jeho čele Dr. Edvard Beneš a emigrace jím vedená reprezentovala snahy prvního odboje jen s tím rozdílem, že neusilovala o ustavení nového státu, nýbrž o jeho obnovení. Duch a struktura obnovené republiky měly být stejné jako v první republice: demokratické zřízení a demokratická forma vlády.

Druhým nebezpečně konkurenčním centrem odboje byla Moskva. Kromě obecné vůle po porážce nacismu a obnovení ČSR, nevyhlašovalo moskevské vedení takticky své skutečné cíle. Tak se dlouho zdálo, že obě centra jsou vedena společnou ideou. Stejně tak, jako po celou dobu existence Československé republiky usilovali komunisté o její rozvrat, o zničení demokratického zřízení a o uchvácení absolutní moci po vzoru bolševiků, směřovali komunisté svým specifickým odbojem za druhé světové války k podobnému cíli.

Události posledních měsíců války v r. 1945 potvrdily, že politické představy o poválečném uspořádání ČSR byly naprosto rozdílné. Londýn měl na mysli demokratickou společnost první republiky. úmyslem Moskvy bylo zřízení. které by v dohledné době dosáhlo komunistického socialismu. V Košickém vládním programu se londýnská emigrace bohužel vzdala své koncepce a přistoupila na organizaci společností předloženou moskevským centrem. To byl počátek komunizace Československa.

Jak již bylo předesláno, usilovaly první i druhý odboj o vytvoření, případně obnovu ČSR. Oba byly také vedeny silným národním a protiněmeckým vědomím. Naprosto jiné to však bylo u odboje třetího. Ten směřoval proti vládě a režimu ve vlastni zemi. A to je podstatný rozd1 mezi prvními dvěma a třetím odbojem. Místo boje proti nenáviděné cizí moci je to boj proti příslušníkům vlastního národa, posedlým vidinou absolutní moci a v jejím jménu páchajícím všechny ukrutnosti totalitních režimů. Byl to boj proti diktatuře za demokratickou formu společnosti, hodně podobný protinacistickému odboji Němců v Hitlerově Německu.

Bylo by tedy zcela odporující podstatě tohoto odboje řadit jej pouze jako třetí za první dva protiněmecké a pročeskoslovenské. Byl veden výslovně proti komunistické totalitě ve vlastní zemi a proto jediný jeho charakteru odpovídající název může být protikomunistický. Tím bude i řečeno, kdo má být do něj počítán. Jen ten, kdo se účastnil na činech směřujících proti komunistické straně a její vládě a nikoliv ten, kdo se s komunistickou myšlenkou ztotožňoval a chtěl jen její excesy zdánlivě polidštit.

Je zde i další důvod pro nevhodnost výrazu "třetí". Tento výraz by totiž mohl případně zahrnovat i pozdější reformní komunisty, kteří v letech padesátých vědomě páchali zločiny proti lidskostí, koncem šedesátých let se pak pokusili o reformu KSČ při zachování všech základních prvků marx-leninského učení. S politickými vězni, bývalými obětmi své dřívější nelidskosti, odmítli v období Pražského jara v r. 1968 spolupracovat, protože je považovali i nadále za své nepřátele.

O tomto podává svědectví Ota Rambousek, který prožil patnáct let v komunistických věznicích, zejména v pověstném Leopoldově, připravil spolu s Lad. Gruberem k vydání "Zprávy dokumentační komise K231", a napsal do Denního hlasatele (Chicago, 13.01.1977) toto: "My, bývalí muklové, chceme tady a teď vyhlásit, že tzv. Pražské jaro nebylo ničím jiným než pokusem o renesanci KSČ. O únoru, dělnických milicích a vedoucí úloze strany , zakotvené dokonce v ústavě, se nesmělo mluvit. Dr.František Kriegel, tehdejší předseda Národní fronty, dnešní mučedník, kategoricky odmítal jednání s politickými vězni... Tehdejší president Svoboda, donekonečna odkládal manifestační přijetí delegace politických vězňů... O tom, že socialismus s lidskou tváří si přál všechen lid, je buď pustá lež, nebo naprosté nepochopení skutečných tužeb a přání národa. Drtivá většina si nepřála nic jiného, než politický návrat před ‘únor'. Návrat všech demokratických jistot a práv... Je skutečně třeba řešit budoucnost. Ale na minulost nezapomínat... (Zdroj: Ota Hora: Svědectví o puči; Sixty-Eight Publishers, Corp., říjen 1978, str.17; tento odstavec byl doplněn v redakci stránek svedomi.cz)

Po sovětské okupaci se s reformními komunisty vítězné křídlo KSČ vypořádalo vyškrtnutím nebo vyloučením ze strany. Někteří z těchto osmašedesátníků se později sdružili v Obrodě, jiní se stali členy Charty 77, kde tvořili podstatnou část signatářů. K lidem postiženým komunistickým terorem let padesátých, kdy byl teror nejsilnější, se Obroda i Charta stavěla rezervovaně, mnohdy i odmítavě, nebo těmto skupinám nešlo o odstranění marx-leninského učení z vlivu na společnost, tedy o odstranění podstaty všech nepravostí a.zločinů, ale pouze o jeho zdánlivou nápravu. Nebyl to tudíž odpor ani odboj, ale pokus o reformu nereformovatelného. Také datum 25. února 1948, kterým se zpravidla označuje zrod odboje, není zdaleka přesné, stejně tak jako ukončení odboje 17. listopadu 1989. Obě data je nutno posunout o mnoho let zpět, jak bude zřejmé z dalších stránek tohoto pojednání.

Abychom plně pochopili význam protikomunistického odboje, měli bychom jít až do druhé poloviny minulého století, do doby diferenciace středoevropské společnosti na různé politické proudy. Střet těchto proudů nabyl brutální dramatičnosti zardoušením právě zrozeného svobodného Ruska bolševiky roku 1917. Čeští komunisté, pozdější členové komunistické strany Československa, se již tehdy podíleli na všech bolševických zvěrstvech a horlivě bojovali proti čs. legiím, bijícím se mj. i za svobodné Rusko. Své nepřátelství proti Československu a jeho demokratickému zřízení projevovali komunisté otevřeně po celou dobu jeho meziválečné existence a nedělali nic jiného, než že je soustavně cílevědomě rozkládali a podlým způsobem podrývali principy politické svobody a samu státní existenci.

Komunistická strana již od svého vzniku nebyla skutečnou politickou stranou, ale organizací fakticky zločineckou, jakkoliv státem povolenou. Tato organizace zastírala svůj skutečný charakter a umožňovala sdružování lidem, kteří se bez zábran projevili později jako teroristé a zabijáci vyškolení stalinským pojetím práva, spravedlnosti a řízení státu. Výraz terorista a zabiják se vztahuje nejen na vlastní vykonavatele zločinů, ale v první řadě na strůjce všech nelidskostí, které se ve jménu komunismu konaly. Velkou část členů komunistické strany tvořili lidé, kteří nikdy řádně nepracovali, stali se z nich proletáři, podrývali pracovní morálku jiných a čekali na situaci, kdy budou moci bez vlastního přičinění získat majetek bohatších spoluobčanů konfiskacemi, krádežemi, jakkoliv, jakmile jen získají moc.

Temná historie KSČ v letech 1923-48 byla jen soustavnou a pečlivou přípravou k provedení puče uskutečněného v únoru 1948. Čeští komunisté, kteří před druhou světovou válkou navštěvovali SSSR, kam se jezdili "učit, jak mají zakroutit krkem" představitelům první republiky, která tak úspěšně vybudovala své význačné postavení mezi evropskými státy, tedy tito komunisté se zcela nepokrytě postavili po bok hitlerovského Německa, aby společně bojovali za vítězství světové socialistické revoluce nad buržoazním kapitalismem, reprezentovaným Velkou Britanií, Francií a USA. Spolupráce mezi KSČ a německou NSDAP nabyla intenzity zvláště po podpisu paktu mezi Německem a SSSR v létě 1939. Také GESTAPO a NKVD úspěšně spolupracovaly.

Období let 1945 - 1948

Aktivní odpor proti komunistům, jejich propagandě a záškodnickým akcím lze datovat od prvních hodin po přejití fronty v r.1945 a vystřídáním německé armády armádou sovětskou. Tehdy jsme ještě ovšem netušili, jaké hrůzy nás v několika nejbližších letech čekají, čeho všeho jsou schopni někteří členové národa, jenž si říká národ Husův, Komenského nebo Masarykův. Nutno si však připomenout, že v období první republiky bylo Rusko - nikoliv Sovětský svaz - synonymem slovanství jako protiváhy vůči germánství. Vztahy k Rusku jsme měli zidealizované z neznalosti skutečného stavu, nebo SSSR byl hermeticky uzavřen a všechny informace u nás uváděné pocházely z pramenů komunistických funkcionářů.

Zklamání přinesla sovětská armáda, která odhalila hrůznou skutečnost. Jen trochu samostatně uvažující člověk musel bezprostředně po prvním styku s rudou armádou být zklamán civilizační úrovní jak jednotlivých vojáků, tak armády jako celku. To byl první signál, že všechny zaručené zprávy o úspěších sovětského hospodářství a o mravní kvalitě režimu šířené u nás před válkou a silně ovlivňované moskevským rozhlasem za války, nejsou zcela podložené pravdivými skutečnostmi. Tyto pochybnosti byly zčásti tlumeny radostí z konce války a německé okupace, přesto však vzbuzovaly zprvu ostražitost, která s postupujícím časem přecházela v naprosté rozčarování a v obavy o osud naší země. Přesto jiní členové téhož národa dovedli v téže době, tedy bezprostředně po válce, přijímat báchorky o sovětských úspěších ve vědě, technice, kultuře, zemědělství a průmyslu i nadále.

Nezvratným faktem zůstává, že po skončení války byla naše veřejnost nedostatečně informována o skutečné politické situaci, vzniklé jaltskou dohodou tří velmocí, která znamenala mimo jiné demarkační čáru mezi armádami západu a východu, čímž byla prakticky již tehdy vytyčena trasa budoucí železné opony. Veřejnost se též nedověděla a dosud vlastně ještě neví, jaké důvody vedly Londýnskou vládu k přijetí systému pouhých čtyř politických stran roce 1945, když ta "nejpravější" strana lidová patřila svým sociálním programem spíše k politickému středu. Tím, že nesměla být obnovena agrární strana, za první republiky strana nejsilnější, došlo k dalšímu porušení základních pravidel demokratického uspořádání. Košický vládní program, i když poněkud vylepšený oproti původnímu vládnímu programu připravenému sovětskými politiky v součinnosti s československými komunisty, byl pak jen dalším hřebíkem do rakve obnoveného Československa, dosud částečně demokratického. Je ještě mnoho neprozkoumaného z údobí mezi tety 1938-48, především pro prozatímní nepřístupnost nejdůležitějších archivů.

Zároveň s příchodem sovětské armády v r. 45 začala komunistická propaganda pracovat na plné obrátky. K tomu účelu bylo na přání Moskvy zřízeno ministerstvo informací, do jehož čela byl jmenován V. Kopecký, fanatický bolševik, autor mnoha pozoruhodných výroků, z nichž citujeme snad ten nejznámější: "Přečtení jednoho výtisku Rudého práva dá člověkovi víc než celé studium na vysoké škole". Základním motivem komunistické propagandy bylo osvobození ČSR Rudou armádou - bez ohledu na to, že západní Čechy osvobodili Američané - a jak se ukázalo, motivem úspěšným. K této polopravdě se postupně přidávaly další a další vymyšlené mýty a více či méně poopravené skutečné události, až vznikla oficielní, na nepravdách a polopravdách založená verze, že o osvobození ČSR se zasloužil pouze SSSR, že válku vyhráli pouze Sověti, kteří jediní jsou schopni zachránit svět před vykořisovatelskými kapitalistickými imperialisty a že Stalin, jehož zvrhlost způsobila smrt a utrpení desítkám milionů lidí, je spasitelem lidstva.

Po vzoru Sovětského svazu, který si docela bezostyšně přivlastnil veškeré zásluhy o vítězství nad hitlerovským Německem, přivlastnili si i čs. komunisté celý druhý domácí i zahraniční odboj. Podle osvědčeného propagačního klišé vytvořili soustavným opakováním vymyšlených historek a patřičně upravených komentářů skutečných událostí oficielní "pravdu", v níž záměrně zamlčeli podíl ostatních účastníků druhého odboje, podíl nepoměrně větší a také úspěšnější. Zamlčeli ovšem také svou spolupráci s nacisty, která trvala až do napadení Sov. svazu Německem v r. 1941. Připomeňme si, že za první republiky pohlížela veřejnost na komunisty jako na kriminelní živly, jimiž skutečně byli a přes všechny peripetie jimi dodnes zůstali. Není účelem tohoto pojednání rozebírat politickou situaci v období od konce války v r. 45 do únorového puče v r. 48. Vyčerpávající popis a objektivní zhodnocení této doby zasluhuje samostatné zpracování. Ve stručnosti lze pouze konstatovat, že komunisté nastoupili do útoku k získání nekontrolované moci v ČSR a jak je komunistickou nezbytností, byly metody k dosažení jejich cílů nevybíravé, používající lží a polopravd, bezostyšného falšování nedávné historie, vyhrožování a záškodnických akcí. Zdatným pomocníkem jim byly jednotné odbory ovládané komunisty.

Systematické pronikání komunistů do rozhodujících složek státního aparátu a všech ostatních politických stran, které umožnil závěr války, potvrdil výsledek voleb v r. 1946. Proti dlouho a dobře připravované ofenzívě se demokracie v Československu dostala do pozice bezvýchodné obrany. Tuto neblahou skutečnost můžeme potvrdit až po dlouhém časovém odstupu.

Je logické, že hrubé a bezohledné aktivity komunistického vedení znepokojovaly demokraticky smýšlející část národa. Jednotlivci stejných nebo příbuzných politických názorů se začali sdružovat a podnikat kroky proti komunistické expanzi. Je smutné a nakonec se prokázalo, jak tragické bylo - že vedoucí činitelé dvou "pravicových" stran, nár. socialistů a lidovců, neodpustitelně podcenili možnost úspěchu komunistické propagandy a vzpamatovali se, bohužel opět nedostatečně, po volbách v ř. 1946, kdy komunisté získali v českých zemích 40% hlasů. 17% hlasů sociálních demokratů považovali zcela samozřejmě za hlasy své a jak se nakonec ukázalo, bylo jejich sebevědomí, založené na početní většině, oprávněné.

Počátky protikomunistického odboje

Jak jsme již konstatovali, ocitla se demokracie v Československu v beznadějném postavení a její šance k přežití se prakticky rovnaly nule. A přece šel národ do boje před únorem 48 i po něm. Říkáme-li národ či národy, máme na mysli onu morální elitu společnosti, která nejenže má ideály, ale neváhá za ně i bojovat. Je to zpravidla menšina, a jak ukazují velké chvíle dějin, můžeme právem říci, že v případě protikomunistického odboje to byla menšina nikoliv nepočetná.

Již dlouho před únorem 48 ochromila KSČ především prostřednictvím Státní bezpečnosti armádu, policii (SNB) a zvláště důsledně paralyzovala nekomunistické účastníky druhého odboje domácího i zahraničního. Bylo také připraveno rozsáhlé zatýkání osob, o jejichž protikomunistickém zaměření nebylo pochyb a dala se rovněž předpokládat jejich ilegální protikomunistická činnost. Tak jsou již první březnové dny r. 1948 poznamenány násilnostmi StB a prvními obětmi, jejichž smrt byla zpravidla deklarována jako sebevražda ve vyšetřovací vazbě.

Jako jedni z prvních, kteří upozorňovali na komunistické nebezpečí, byli vysokoškoláci, kteří absolvovali nejednu slovní šarvátku s ministrem informací Kopeckým. V Brně demonstrovali studenti již v únoru 1946 proti komunistickému deníku Rovnost, který tendenčně zkreslil přednášku mjr. Šoffra o úkolech a budoucím postavení současných studentů v obnovené svobodné republice. Proti 300 klidně a se studentským humorem protestujícím studentům vyhnali komunističtí vůdci jednotných odborů celou ranní směnu Zbrojovky, cca 10.000 osob. Brněnské události do jisté míry navazovaly na pražské studentské nepokoje, jejichž údajnou záminkou byl nedostatek učebnic. Při policejním'vyšetřování brněnských demonstrací se zatčení studenti měli možnost seznámit poprvé se Stát. bezpečností, která v té době, tedy 9 měsíců po skončení války, byla již velmi dobře organizovaná a bezpečně ovládaná komunisty řízenými z Moskvy. Na počátku r.1946 ještě nebylo politicky únosné studentské vůdce potrestat, k tomu došlo ihned po únoru 48, kdy byli nejprve rozhodnutím akčních výborů ze studia vyloučeni, posléze zatčeni a po rychlém vytvoření drastických zákonů odsouzeni k dlouholetým trestům vězení.

Mostecká "aféra"

Rozdmychávání nepokojů a umělé vytváření nejistoty před únorovým pučem dokládá tzv. mostecká špionážní aféra. V listopadu 1947 došlo k zatčení téměř čtyřiceti význačných mosteckých občanů, převážně vojáků - bývalých příslušníků východní armády. V pozadí tohoto případu byla důkladně připravená a promyšlená provokace, která byla dílem OBZ (Obranného bezpečnostního zpravodajství. Pro tento případ si již v první polovině roku 1947 vycvičilo OBZ provokatéra J. Podivína, v té době vězněného za nepolitický čin. Ve vězení na Borech v Plzni se seznámil s Pravomilem Raichlem, podporučíkem čs. východní armády. Ten prodělal nejen válečné tažení přes Buzuluk, ale ještě před tím prošel jako vězeň několika sovětskými gulagy. Po válce se velmi kriticky vyjadřoval o SSSR a tím se dostával do soustavných konfliktů s OBZ i StB. Když mu hrozilo zatčení, uprchl do západního Německa k Američanům, ale kvůli své rodině se vrátil zpět. Začátkem r. 1947 byl však u Chebu přece jen zatčen a uvězněn na Borech, kde se seznámí( s V. Podivínem.

V létě 1947 byl Pravomil Raichl na zásah národně socialistických poslanců propuštěn. Když .se pak na podzim u něj objevil V. Podivín, rovněž propuštěný na svobodu, nepojal Raichl vůči němu podezření. Podivín se ho snažil získat pro protikomunistickou akci, kterou měli údajně vést představitelé nár. soc. strany P. Zenkl, P. Drtina a V. Krajina. Raichl uvěřil Podivínovu tvrzení podpořenému několika "nezvratnými důkazy" o nutnosti bojovat proti komunistům, kteří připravují puč. Některé "důkazy" předložili Raichlovi také dva bývalí zahraniční vojáci, na jejichž popud byl vypracován seznam spolehlivých osob, kteří budou ve vhodnou dobu ochotni překazit avizovaný komunistický puč. Mostecký případ měl posloužit jako demaskování antikomunistů z řad národních socialistů, kteří se neštítí špinavých praktik a spolupráce se západní - rozuměj nepřátelskou - rozvědkou.

StB zatýkala, vyslýchala, výpovědi upravovala podle svých záměrů, až 17. listopadu 1947 vydalo ministerstvo vnitra komuniké o odhalení rozsáhlé špionážní a teroristické sítě. Podle všech pravidel měli být všichni údajní špioni postaveni před soud, ale protože ministerstvo spravedlnosti bylo v rukou nár. soc. ministra Prokopa Drtiny, bylo trestní oznámení pod různými záminkami odkládáno. Čekalo se, až bude veškerá moc ve státě, tedy i ministerstvo spravedlnosti, pod vlivem KSČ. S první částí obžalovaných došlo k soudnímu přelíčení ihned počátkem března 48, druhá část byla souzena v květnu. Raichl a další dva obžalovaní byly odsouzeni k trestu smrti, který jim byl později změněn na doživotní, příp. patnáctiletý těžký žalář, ostatní byli odsouzeni k nižší trestům.

Tímto způsobem se komunisté preventivně zbavovali svých možných odpůrců. K odsouzení, třeba i smrti, stačila pouhá možnost, vůle či dokonce jen podezření, že by mohl být nějaký "protistátní" čin vykonán. Obvyklá fráze postačující ke konstatování viny byla: "soud nabyl přesvědčeni`. V jakém protikladu stojí dnešní halasné dožadování se lidských práv při posuzování viny těch, kteří jiným jakákoliv práva důsledně odpírali!!

Tzv. mostecká aféra neměla se špionáží nic společného, byla to záležitost čistě politická. Jejím cílem bylo zdiskreditování mosteckých národně socialistických funkcionářů a na to navazující diskreditace čelných představitelů této strany.

Pravomilu Raichlovi se v roce 1952 podařilo z vězení utéci a probít se do "kapitalistického"zahraničí.

Bezprostředně po únoru 1948 začaly vznikat další ilegální skupiny. Pozdější souhrnné interní hlášení orgánů StB hovoří o stovkách skupin. Už zde však jde o záměrné zkreslování skutečnosti. První skupiny vznikaly z účastníků druhého odboje, vojáků, policistů, funkcionářů protikomunistických politických stran a některých jiných organizací. Současně však StB nejen, že pronikala svými agenty do ilegálních skupin, ale podněcovala jejich činnost a v mnohých případech takové skupiny sama vytvářela, aby měla záminku pro rozpoutání teroru proti jednotlivým skupinám obyvatelstva, které měly nepřátelský poměr vůči KSČ. Ačkoli šlo ze strany ilegálních skupin výhradně o činnost protikomunistickou, hovoří veškeré dokumenty StB soustavně o činnosti protistátní.

Mezinárodně politická situace se odrážela v protikomunistickém odboji tím, že se všeobecně předpokládalo až do let 1954-55 za samozřejmé vypuknutí třetí světové války. Většina ilegálních skupin v podstatě prováděla tutéž činnost jako za druhé světové války, tedy propagaci odporu proti komunistickému režimu, shromažďování zbraní, zpravodajskou činnost ve spojení se západními rozvědkami, převádění ohrožených osob přes hranice, organizování podpory persekvovaným rodinám, méně pak sabotáže a ojediněle útoky na místní komunistické činitele.

Jen v několika případech přistoupily skupiny vedené důstojníky z povolání ke skutečným přímým přípravám k provedení převratu vlastními ozbrojenými silami. Ostatní skupiny rovněž orientované na převrat se zpravidla pouze organizovaly, shromažďovaly zbraně a čekaly na vypuknutí války. To, jak víme z obecné historie, bylo skutečně až do Stalinovy smrti reálnou perspektivou.

Vojenský odboj

Komunistické vedení pochopilo, že jedno z největších nebezpečí, které by mohlo vážně ohrozit výsledek únorových událostí hrozí od důstojnického sboru, který dosud stál v čele čs. armády. Jedním z mála prokomunistických důstojníků byl ministr nár. obrany Ludvík Svoboda a několik jeho blízkých spolupracovníků, pro však bylo pro ovládnutí celé armády málo. Svoboda sice osvědčil .svou loajalitu ke komunistům, když se v rozhodné chvíli postavil s Gottwaldem proti pres. Benešovi, ale bylo tu ještě mnoho vojáků z povolání, převážně účastníků druhé světové války, jejichž rozhodný postoj a bojové znalosti mohly být příčinou zvratu dosavadních komunistických úspěchů. Bylo proto rozhodnuto co nejdříve vyměnit převážnou většinu důstojnického sboru a dosavadní vedení armády doslova rozprášit.

To, co se dělo s našimi důstojníky, kteří působili v armádě první republiky, budovali ji, aktivně se účastnili odboje za druhé světové války a stanuli v čele naší poválečné armády, mělo ráz skutečné genocidy. Oddělení Bedřicha Reicina tuto špinavou práci splnilo do všech důsledků.

Reicin byl již v květnu 1945 jmenován náčelníkem Hlavní správy vojenského Obranného a bezpečnostního zpravodajství, které KSČ během krátké doby.zcela ovládla. V r-. 1946 se OBZ přejmenovalo na 5. oddělení hlavního štábu ministerstva obrany. V jeho čele až do roku 49 stál Reicin, který pak odešel do funkce náměstka ministra pro věci kádrové. Jeho nástupcem se pak stal plk. Musil, pokračující ve špinavé práci Reicinově. Začátkem r. 1951 se 5. odd. přejmenovalo na Hlavní informační správu a bylo podřízeno Hlavní správě Státní bezpečnosti.

Na otázku. proč docházelo k takovým velkým raziím. je jediná možná odpověd'. Šlo o důstojníky odchované první republikou a oddané pres. Benešovi, z nichž mnozí za války bojovali v řadách západních armád. Ti si sami nad sebou podepsali ortel, který se naplnil ve chv1i, kdy komunisté přišli k moci.

Vedle "zápaďáků" však byli zlikvidováni i mnozí z řad východní Svobodovy armády. Důvod pro jejich likvidaci spočíval ve skutečnosti, že příliš mnoho věděli o metodách a strategii, které se praktikovaly na východní frontě, že nahlédli jak do zákulisí sovětského velení, tak do politických a územně uchvatitelských zájmů SSSR. Leccos věděli o činnosti našich komunistických předáků, kteří působili v SSSR. Jestliže první skupina byla nežádoucí pro svou demokratickou a probenešovskou orientaci, stala se druhá skupina nepohodlnou pro informace, které získala na východě.

Třetí skupinu tvořili ti, kteří formovali domácí odboj proti nacistické okupaci. Ti se právě z tohoto důvodu stali rovněž nepohodlnými, protože zásluhu o odboj měla mít výhradně komunistická strana. Pokud tito důstojníci a vojáci nebyli zahubeni již za války rukou německých okupantů, po roce 1948 je zlikvidovala komunistická justice. Postupně, v krátkém čase, zato důkladně, byli odstraněni všichni, kteří mohli být potenciálními osnovateli odboje. Tito důstojníci, pokud nebyli postaveni před soud, byli z armády propouštěni bez nároku na jakékoliv finanční zajištění, nebyly jim vypláceny důchody a byli i s rodinami vystěhováváni do tehdy ještě opuštěného pohraničí do polorozbořených domů po odsunutých Němcích. V nejlepším případě směli zůstat v místě dosavadního bydliště, ale museli se přestěhovat do bytů, v nichž bydlelo pohromadě několik rodin. Podobně byli postiženi také důstojníci četnictva a policie.

Jako jednu z poměrně dobře připravených, avšak nakonec neuskutečněných akcí uvádíme akci majora Miloslava Jebavého, zvanou žateckou. Major Jebavý byl šestnáct let v cizině, z toho asi deset let v cizinecké legii. Na straně Angličanů se účastnil bojů proti Němcům, byl shozen na francouzské území, kde ho zajali a odsoudili. Podařilo se mu však z kriminálu utéci a znovu se vrátit do Anglie a nakonec přece jen bojovat s Francouzi proti Němcům, přičemž utrpěl těžká zranění.

Domů se vrátil až v roce 1946. Po tolika letech strávených v cizině se těžce sžíval s domácími poválečnými poměry, které ovládala KSČ. V době, kdy špičky našeho armádního velení již byly pozatýkány, začal připravovat vojenský převrat, který měl být signálem k boji proti komunistické diktatuře. Do této akce se postupně zapojovaly jak vojenské posádky (na prvním místě v Žatci), tak ilegální skupiny z Prahy i z venkova, zejména ze západních Čech. Přípravných prací pokusu o převrat se postupně zúčastnilo množství vojáků i civilistů. První termín k provedení převratu byl stanoven na počátek února 1949. Počítalo se s využitím momentu, kdy se kralovická posádka bude vracet přes Prahu z vojenského cvičení. V tom okamžiku měly být obsazeny některé důležité budovy a uzlové body. Současně se počítalo s příjezdem tanků ze Žatce. Termín byl však nakonec odložen, a to byla zřejmě první chyba. Stalo se tak proto, že se objevovaly nové skupiny a připojovaly se další posádky - mělo dojít k zapojení Milovic, Mostu, Chomutova. Termín se odložil poprvé i podruhé. Poslední byl stanoven na 5. března 1949.

Vedle změn termínu, což zdar akce ohrožovalo, ukázalo se nebezpečným i zapojení velkého množství lidí. Tudy musely uniknout informace až k StB. Zatýkání začalo již 3. března. Výslechy byly svou brutalitou děsivé a surového bití nebyly ušetřeny ani nevinné děti některých zatčených. Mezi vyšetřovatele se přišel podívat i ministr vnitra Nosek provázený třemi sovětskými důstojníky. Tato epizoda ukazuje, že nejen KSČ, ale i Sověti měli na likvidaci tohoto případu eminentní zájem.

Soud se skupinou majora Jebavého začal 30. května 1949. V soudní síni byla klaka, která vykřikovala "oběsit! oběsit!" Soud se snažil Jebavému dokázat, že při přípravě převratu byl řízen anglickou zpravodajskou službou. Proto se neustále vyptávali na kapitána Vildese a snažili se ho přimět, aby mluvil anglicky. I to mělo být demagogicky využito k důkazům, že to byli západní imperialisté, kteří se snažili o politickou změnu v našem státě. To současně mělo dokázat, že neexistuje domácí odboj, že naši lidé si politickou změnu nepřejí, že se zcela staví za komunistickou vládu. Jestliže však přece jen k takovému případu dojde, pak je to vždy vyprovokováno ze západu.

Faktem však je, že šlo o odboj domácí, že naši lidé byli tehdy přesvědčeni, že komunismus brzy padne a proto byli odhodláni pustit se do takovýchto riskantních podniků. Na druhou stranu si však musíme uvědomit, že ve státě, kde byly pluky SNB, StB, ozbrojené milice a na hranicích sovětská armáda, pokus o převrat bez pomoci Západu nemůže být úspěšný.

Proces probíhal od 30. května do 9.června 1949, přičemž již předem bylo rozhodnuto, jaké tresty mají být vyneseny. Prokurátor žádal pro všechny trest absolutní. Ve skutečnosti pak byly vyneseny tresty smrti u devíti obžalovaných, v platnosti zůstaly u pěti, ostatní dostali doživotí. Popraveni byli Miloslav Jebavý, Bohuslav Hubálek, Vilém Sok, Karel Sabele a Josef Gonic. Ostatním byl vyměřen trest 25 let nebo doživotní těžký žalář.

Na tuto skupinu navázaly soudy se skupinami dalšími. Odsouzení k trestu smrti byli popraveni 18. července 1949. Dá se předpokládat, že jejich úmrtní listy mají v rubrice "příčina smrti" -totéž konstatování, jak je tomu v úmrtním listě podplukovníka Josefa Gonice, který je k dispozici: "Poprava oběšením". Je to tak lakonické sdělení, že si až dodatečně čtenář uvědomí jeho dosah a bezbřehý cynismus.

Na popravišti skončil také generál Heliodor Píka, v druhé světové válce vojenský přidělenec čs. vojenské mise v Moskvě. Během své diplomatické mise zjistil, že tehdejší vyslanec naší londýnské exilové vlády Zdeněk Fierlinger předává veškeré zprávy a pokyny i tajného rázu, přicházející z Londýna, komunistickým poslancům Gottwaldovi, Kopeckému a dalším, kteří je odevzdávají sovětské NKVD. Tím odhalil Fierlingera jako zakukleného komunistu a spolupracovníka sovětské tajné služby, ač na veřejnosti vystupoval jako sociální demokrat. On to byl také, kdo zradil dohodu nekomunistických ministrů v únoru 1948 a tím rovněž celou sociálně demokratickou stranu. V současnosti se ukazuje, že má v soc. dem. straně čilé nástupce. Generál Píka též odhalil Stalinův záměr připojit Slovensko po válce k SSSR, s čímž komunističtí poslanci čeští i slovenští souhlasili. Proti tomu zakročil pres. Beneš a proto také bylo vyhlášeno Slovenské národní povstání jako důkaz, že slovenský národ chce zůstat s národem českým v jednom státě. Je známo, že Sověti zprvu nechali SNP krvácet (stejně tak se zachovali při povstání ve Varšavě), byli však nuceni se s touto skutečností smířit a teprve potom SNP podporovali, více však politicky propagačně než ve skutečnosti. Je pochopitelné, že za toto odhalení musel být gen Píka "potrestán". Po válce si komunisté - opět podle osvědčené metody přivlastnili zásluhy na SNP. Bylo velkou chybou našich tehdejších představitelů, že netrvali na pravdivém výkladu o vzniku a průběhu SNP a o ničemné úloze Zdeňka Fierlingera.

Řada dalších vojáků skončila v kriminálech nebo na popravišti. Komunisté běsnili a jejich teror a provokace nabývaly na intenzitě.

Druhý pokus o vojenský převrat

Po nezdařeném pokusu o vojenský převrat dne 5.března 1949 byl v noci ze 16. na 17. květen 1949 zorganizován další pokus o vojenské povstání a protikomunistický převrat. Byl připraven odbojovou skupinou JUDr. Jaroslava Borkovce (bratra policejního rady Zdeňka Borkovce, jemuž bylo v březnu r. 1948 komunisty zakázáno pokračovat ve vyšetřování smrti Jana Masaryka). JUDr. Jaroslav Borkovec prožil válku jako vězeň v nacistickém koncentračním táboře, ve chvíli vojenské akce byl po propuštění z práce pomocným dělníkem. Provést vojenský převrat byla, tehdy naprosto reálná akce a byl to nejodhodlanější a nejradikálněji pojatý výkon branné demokratické rezistence. Podle svědectví univerzitního profesora Dr. Václava Černého (v jeho "Pamětech", 1992. str.331) se udála ve spojení s poúnorovou emigrací, s níž styk zajišoval přes jedno západoevropské velvyslanectví v Praze Emanuel Čančík. Byl promyšlen plán postupu. Po shromáždění zbraní a připravení vozidel měl být zahájen postup proti určeným místům. Měly být obsazeny hlavní úřady, zatčeny vedoucí osobnosti KSČ na všech stupních, vyhlášeno stanné právo, rozpuštěno Národní shromáždění a všechny Národní výbory. Měl být rozehnán Sbor národní bezpečnosti i Závodní milice ( později tzv. Lidové milice) a národ povolán ke svobodnému vyjádření vůle volbami !

Akce byla zahájena zkušebním přepadením litoměřické věznice dne l2.května 1949 družinou Vratislava Polesného a Josefa Charváta, vyzbrojenou střelnými zbraněmi, pancéřovými pěstmi a nájezdovými minami. Dobýt úplně věznici se však nepodařilo. Nezdařil se ani pokus o vojenský převrat ze dne 16. na 17. květen 1949. Nastalo rozsáhlé zatýkání již v průběhu akce i po ní a připraven proces. Během něj bylo vyneseno šest rozsudků smrti a 5. listopadu vykonáno Borkovec, Čančík, Polesný, Charvát, Janda a Prokeš), deset rozsudků na doživotí a bezpočet trestů až do 25 let těžkého žaláře.

Poměry ve věznicích

Část občanů skutečně a pochopitelně podlehla zastrašování, jiní naopak zesílili, případně zahájili protikomunistický odboj. To pak komunistům umožnilo postupně identifikovat a individualizovat své nepřátele. Pokud protikomunisticky smýšlející občané ještě nebyli zapojeni do odboje, byli přímými provokacemi do odboje doslova vtaženi. Třeba tak, že vyhlédnutá osoba byla vyprovokována k ozbrojenému útoku na některého komunistického funkcionáře, jindy stačilo k zatčení pár slov nebo vět. Nepředstavitelně surové výslechy s vynucenými podpisy nepravdivých doznání pak StB umožnily poslat před soud skupinu lidí, kteří se vzájemně usvědčovali z činnosti, kterou neprováděli, často ani nemohli provádět, a ze záměrů, které nikdy neměli.

Jedním z míst, které vynikalo zvláště surovými metodami vyšetřování, byla úřadovna StB v Uherském Hradišti. Otiskujeme v doslovném znění část dopisu, v němž odsouzený J.M. žádá předsedu Krajského soudu v Uherském Hradišti o obnovu procesu. Žádost je datována v květnu 1958:

"Je také nutno, abyste znal aspoň část zákroků vůči mně při vyšetřování, neb vyzvědačství jsem se nikdy ani myšlenkou nedopustil. Pan Grebeníček mě mlátil býkovcem, kopal do břicha a přirození, až mě dostal na zem. Na této mi pan Mitrenka šlápl na krk a postavil se na tuto nohu. Pan Grebeníček zakroutil hlavou a pan Mitrenka povolil šlápnutí. Pan Obdržálek na mě házel deku, abych neviděl, kdo mě mlátí. Sám mě srazil pěstí, kterou mě udeřil po srdci, na zem. Kolik ran a facek jsem dostal od Mitrenky. Grebeníčka. Žáka. Obdržálka, Řezníčka a jiných je strašné. Vzali mě do kola, kde jich bylo 8-9 osob a bili ze všech stran, až mě dostali na zem, hodili -na mě deku a pan Žák po mně šlapal. Pan Mitrenka mně šlápl kramflekem na prsty u nohy a otočením se serval kůži ze 4 prstů. Krvácející rány ošetřil lékař Slabý a na druhý den tutéž nohu pošlapal, až obvaz z ran strhal a sešlapal dole. Lékař řekl, že pak nemá cenu nohy léčit. Bití na šlapky a záda bylo takové, že vše bylo jedna podlitina. Nohy naběhly tak, že byly jak černé pytle. Puchýře na nich stříhal lékař. Přál jsem si smrt jako vysvobození..."

Je třeba zdůraznit, že podobnými metodami vynikaly i ostatní vyšetřovny Státní bezpečnosti, každá z nich měla svůj specifický způsob, jak donutit vyslýchaného k doznání nebo k přiznání k činu, který nikdy neprovedl. Pověstný byl též hradčanský "domeček".

Sadistické výslechy se nevyhnuly ani ženám. Jako vyšetřovatelka StB v Brně vynikala pozdější prokurátorka a soudkyně Státního soudu Dr. Dohnálková, jejíž specialitou bylo přikládání hořící cigarety na prsy mladých děvčat. Čím hezčí děvče, tím hůř pro ni. Dr. Dohnálková tak kompenzovala komplexy, mající původ v jejím nevábném vzhledu.

Komunistické vyšetřovací orgány i justice si byly vědomy, že sadistické výslechy prováděné Státní bezpečností odporují platným zákonům, přesto je mlčky přecházely. Jedním z mála pokusů o pravdivé zjištění vyšetřovacích metod StB bylo lékařské vyšetření zatčených, které provedl v březnu 1949 šéflékař KV SNB v Brně za přítomnosti vyšetřujícího soudce Státního soudu v Brně. Na příkaz tehdejšího předsedy Státního soudu v Brně JUDr. Horňanského se uskutečnilo zjištění faktického stavu fyzického i psychického zatčených, kteří prošli výslechy uherskohradišského bicího komanda. Citujeme část doslovného znění této zprávy:

"Šetření se konalo v oddělené místnosti přímo ve věznici okresního soudu v Uherském Hradišti. Přítomni byli pouze podepsaní se zapisovatelem Státního soudu. Stalo se tak u příležitosti prohlášení usnesení o zavedení přípravného vyšetřování a uvalení řádné vazby vyšetřovací. Zjištěno bylo:

1. Jiří Malášek, 1909, školní rada min. školství.

Udává, že při výslechu byl insultován pěstmi do hlavy, takže krvácel značně z nosu. Byl položen obličejem dolů a tlučen pravděpodobně gumovými obušky hlavně v krajině hrudní, bederní, zadnice a v průběhu obou nohou. Zmíněné krajiny po několika dnech vykazovaly jednolitý haematom barvy velmi tmavé. Zvláště byl tlučen na obou chodidlech, kde vznikly puchýřovité haematomy. Byl prý nucen dělat dřepy a při pádech byl kopán. Byl odveden do jiné místnosti, kde musel ponořovati holé nohy do studené vody. Dále bylo užito během vyšetřování elektrického proudu, a to tak, že mu byly vloženy do obou botů elektrody, pravděpodobně aluminiové a boty takto opatřené musel obout na boso. Byl položen na postel, načež přes zvláštní aparaturu byl několikrát zapínán proud ze sítě. Cítil prý v celém těle nesnesitelnou bolest a křeče. Během vyšetřování několikrát omdléval a byl při tom poléván studenou vodou. Tento výslech trval do druhé hodiny ranní. Po výslechu byl položen na železné lůžko a každá ruka připoutána zvl᚝ americkými pouty ve vzpažené poloze k železné tyči hlavy postele. Poněvadž znovu omdléval, byla mu jedna ruka uvolněna. Následkem tohoto počínání zvracel prý po 17 dní veškerou potravu, a to zpočátku i tekutiny. Zvracel prý několikrát i krev. Dále močil krev. Byl ošetřován lékařem a do 7.2. nevstal z lůžka. Ošetřující lékař mu nařídil držet dietu asi do dubna.

Status

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře