Egypt a jeho záhady

3. říjen 2009 | 19.51 |

Egyptologie

http://faraon.wz.cz/foto/egypt071.jpg

Egyptologie jako věda vznikla asi v 17. století, kdy se zájem o Egypt přesunul z pouhé zvědavosti a sběratelské vášně do řádného vědeckého oboru. Starověký Egypt nepřestává překvapovat a egyptologie se stále posouvá kupředu. V písku je ukryto stále velké množství odpovědí na naše otázky.

Nil pro egypťany znamenal život. Pravidelně se opakující záplavy ukazovaly, kolik bude v daném roce úrody. Podle toho se také vyměřovala půda a vypočítávaly daně. Starověký Egypt byl

nejbohatší a nejrozvinutější stát
na světě. Bohatství získával z podmaněných států nebo výměnným obchodem s okolními zeměmi.

Jak to všechno začalo...

Vše začalo asi v průběhu 16. stol. př. Kr.Izraelité byli pokojný národ přebývající v údolí Nilu a uctívali jediného boha – Jehova. Náhle se však pokojná situace Hebrejců obrátila.

Nový faraon znepokojený přílišným vzrůstem hebrejské populace donutil tento mírumilovný národ opustit svá pole a zapojil je do stavby Pi-Ramses, nového hlavního města království. A aby toho nebylo málo, nařídil porodním bábám, aby bylo každé hebrejské dítě mužského pohlaví usmrceno.

Mojžíš přišel na svět někdy kolem roku 1350 př. Kr., kdy ho jeho matka chtěla ochránit tím, že ho vložila do koše, který ukryla v rákosí na břehu Nilu. Tam ho objevila faraonova dcera a ujala se ho jako vlastního.

Mojžíš se o svém původu dozvěděl až ve zralém věku, a poté, co zabil ve rvačce egyptského mistra, odešel na čtyřicet let do mediánské Akaby. Poté, co se mu Jehova zjevil v podobě hořícího keře, vrátil se zpět, aby požadoval osvobození svého lidu. Dostalo se mu však jen chladného odmítnutí – faraon nechtěl přijít o takové množství dělníků.

Jehova se rozhněval a seslal na Egypt deset egyptských ran (hebrejsky označovaných jako oth-rána). Tento příběh je velice důležitý v dějinách náboženství, ale vědci mají na tyto pohromy jiný názor...

1. A voda byla obrácena v krev...

A Aron na Mojžíšův pokyn obrátil vodu v Nilu v krev. Voda se nedala pít a všechny ryby v ní pomřely. Vědci přicházejí hned s několika hypotézami. První, ta nejvíce zastávaná, říká, že za všechno mohou nilské záplavy, které vymílají jílovitou půdu z břehů a barví tak vodu do červena.

Tento jev mohl Mojžíš snadno předpovědět. Druhou možností je vzplanutí nemoci zvané urinační bilharzióza, jenž způsobuje krev v moči. Třetí hypotéza je zajímavá v tom, že podává vysvětlení i pro nadcházející pohromy. Byla vyslovena v r.1953 a tvrdí, že zčervenání Nilu bylo způsobeno prudkým přemnožením mořských rostlinných organismů.

Počet těchto organismů vzrůstá právě v období záplav. Navíc někteří z těchto mikroorganismů jsou schopni vylučovat červené stigma a toxiny vedoucí k otravě ryb. Poslední názor se přiklání k výbuchu sopky, jehož vinou kyselé horniny zabarvily nilské vody.

2. A žáby vystoupily na zem...

Faraon nepovolil, proto po sedmi dnech na Aronův pokyn žáby opustily své přirozené prostředí a pokryly celý Egypt. Tento problém řeší dvě hypotézy: Podle té první došlo k "náhlému vzestupu vlhkosti vzduchu" a žáby masivně emigrovaly ke zdrojům vody.

Ta druhá říká, že za všechno může hloubení nových vodních zdrojů, které byly přímo ideální pro rozmnožování těchto obojživelníků. A navíc jedna žabí samička dokáže naklást až tisíc vajíček!

3. Komáři dusili Egypt...

Obě pohromy, které byli již zmiňovány, dokázali faraonovi čarodějníci zopakovat. Tuto však nikoliv. Vědci ji znovu spojují s povodněmi – vlhké prostředí příznivě přispělo k líhnutí komárů. Za povšimnutí stojí, že faraon se stavěl k této pohromě velice chladně. Nejspíše proto, že Egypťané, jako národ žijící u řeky, byli na přehršel komárů zvyklí.

4. Hmyz útočí...

Do egyptských domů vnikly nápory much a jiného obtížného hmyzu, do domů Hebrejců však nikoliv. Tato pohroma byla podle vědců úkazem ryze přírodním, ke kterému přispěly opět záplavy a hlavně hnilobný rozklad mrtvých žab.

5. Mor hubí dobytek...

Pátou ranou byla dobytčí nemoc, která naprosto zlikvidovala egyptská stáda, avšak opět se vyhnula stádům hebrejským. Vědci nemají k dispozici popis přesných příznaků, ale předpokládají jednu ze čtyř chorob: dobytčí mor, slintavku či kulhavku, horečku údolí Rift a především slezinnou sněť.

6. A jejich těla byla pokryta vředy...

Poté Bůh řekl Mojžíšovi a Aronovi: "Naberte do obou rukou saze z vypalovací pece a Mojžíš je vyhodí k nebesům před zraky faraona. A stanou se práškem po celé egyptské zemi a stanou se boláky, které vyrazí puchýři na člověku a na zvířeti v celé egyptské zemi...

(Ex 9:8;9)

V této souvislosti bylo zmíněno mnoho chorob, ale nejpravděpodobnější se zdají černé neštovice. Nelze však vyloučit ani kožní leishmaniózu nebo furonkulózní myózu – nemoci, které mohou být přenášeny hmyzem (viz 4.rána). Skutečnost, že se i tato rána Hebrejcům vyhnula, může být důsledkem toho, že více dbali na zásady prevence proti těmto onemocněním.

7. Krupobití padlo na zemi egyptskou...

Mojžíš vztáhnul svou hůl k nebesům a vyvolal takové hřímání a krupobití, jaké Egypt ještě nikdy nezažil. Co mohlo být tady tou příčinou? Opět se nabízí více možností, konkrétně dvě.

První bere v úvahu meteorologický jev, v Egyptě vzácný, ale možný. Podle této hypotézy padaly kroupy velikosti ořechu a během chvíle zničily veškerou úrodu a zranily lidi i zvířata. Druhá se přiklání k teorii, že kroupy mohly být z ledu, ale i ze sopečných vyvrženin (tzv. lapilli).

8. Vyrojila se mračna kobylek...

Je pravděpodobné, že prudký déšť mohl vyvolat invazi dravých sarančat. Za takových podmínek by dokázaly urazit neuvěřitelnou vzdálenost čtyři tisíce kilometrů! Miliardové kolonie tohoto hmyzu dokáže pokrýt až tisíc kilometrů! K invazi mohl také mohl přispět východní vítr vanoucí nejspíše ze Středního východu.

9. Budiž tma...

Tato rána ze všech dosavadních ran nejvíce zasáhla egyptské náboženské cítění. Faraon byl totiž pokládán za syna boha Rea, proto když bylo slunce

zastřeno, propadli všichni Egypťané značné panice. Tuto pohromu řeší dvě hypotézy. První říká, že temnota byla způsobena egyptským horkým pouštním větrem chamsúnem, který mohl zvednout tak velká mračna prachu, jenž by dokázala zastřít i sluneční svit. Druhá hypotéza počítá s vytvořením obrovského mračna částic z výbuchu sopky Santorin.

10. Pobití prvorozených

Egypťané si mysleli, že to nejhorší mají za sebou, ta nejhrůznější rána však měla teprve přijít... Byla to ta, kdy Bůh bil všecko prvorozené v zemi egyptské. Tato rána byla jistou satisfakcí za masakr hebrejských chlapců. V tehdejším Egyptě byla dětská úmrtnost vysoká, k tak velikému počtu dětských úmrtí však mohlo přispět pouze jediné – epidemie.

Nejpravděpodobnější je dýmějový mor, ale mohlo jít i o tehdejší formu dětské obrny nebo o spalničky, to však neřeší, proč umírala i prvorozená zvířata. Nabízí se hlavně možnost malárie. Tu mohla opět způsobit sopka. Ne sice přímo, ale její výbuch měl způsobit snížení kvality hygieny (nečistá voda, která má za následek choleru...).

Zkrátka vědci nedokáží přesně určit chorobu, která měla za následek i smrt faraonova nejstaršího syna. V důsledku této ztráty zničený faraon přistoupil na odchod Hebrejců z Egypta. Nicméně záhy litoval své slabosti a ztráty tak výkonných otroků a jal se Izraelity pronásledovat.

Hebrejci měli být v pasti na břehu Rudého moře. Podle Starého zákona Mojžíš vztáhnul svou hůl, moře se rozestoupilo a nechalo bezpečně všechny přejít na druhou stranu. Když však na mořské dno vkročila egyptská armáda, moře se za nimi zavřelo. I tento jev se stal tématem k mnoha debatám.

Nejvíce zapůsobila interpretace vědců Dorona Nofa a Nathana Paldora, kteří na experimentálním modelu dna Rudého moře předvedli, že mírné větry mohly umožnit přejít tuto vodní plochu, byla-li její hloubka malá.

Vanou-li několik hodin v Suezském průplavu, mohou způsobit jev, kdy se vody stáhnou a vytvoří zeď vysokou dva a půl metru, přičemž pouhý výkyv ve směru větrného proudění ji dokáže zbořit.Král Ahmose I. patří mezi nejvýznamnější osobnosti starověkého Egypta, je zakladatel faraonů a prvním panovníkem Nové říše. Vláda tohoto faraona se datuje přibližně k roku 1580–1555 př. n. l. Při korunovaci přijal trůnní jméno Nebpehtire.

18. dynastie egyptských faraonů Nejslavnější rod v Egyptě je právě 18. dynastie, která vládla přibližně v letech 1580-1310 př. n. l. v sídelním městě Vaset (řecky Théby). Zakladatel byl Amose, který definitivně osvobodil Egypt od nadvlády Hyksósů a obnovil hospodářskou stabilitu i prosperitu země. Válečné výpravy rozšířily hranice Egypta, byla znovu připojena Núbije. Z doby 18 . dynastie máme velké množství archeologických nálezů, proto je toto období nejen vědecky, ale i literárně dobře zpracované. Správním a náboženským centrem se staly Théby, kde se také začal více uctívat bůh Amon a stal se králem bohů. V období vlády 18. dynastie také nastává velký kulturní a umělecký rozmach. Faraon Vláda Ahmose I. 1580-1555 Amenhotep I. 1555-1535 Thutmose I. 1535-1510 Thutmose II. 1510-1490 Hatšepsut 1490-1468 Thutmose III. 1490-1436 Amenhotep II. 1436-1413 Thutmose IV. 1413-1405 Amenhotep III. 1405-1367 Achnaton (Amenhotep IV.) 1367-1350 Smenchkare 1350-1347 Tutanchamon 1347-1339 Aje II. 1339-1335 Haremheb 1335-1310

Staroegyptská splečnost bývá přirovnávána k pyramidě. na vrcholu stál faraon a nejníže zemědělské obyvatelstvo
Během bezmála čtyř tisíce let dlouhého vývoje prošla společnost mnoha změnami. Vzestup zemědělské výroby a její rozšíření do dříve neobývaných oblastí v tzv. vnitřní kolonizaci země doprovázel rozvoj řemesel a obchodu. Tomu všemu dopomohlo zavedení písma. Tento jev zapříčinil rychlý rozvoj a formování staroegyptského státu. Dochází k zakládání měst a rozvoji složitého náboženství a s ním spojený rozvoj myšlení, architektury a umění. Rozvíjel se také soukromý sektor, zejména od 5. dynastie, kdy řemeslníci již nepracují výhradně pro stát, ale také pro provinční šlechtu.
Významně se podílel na vývoj také obchod a to především se zahraničím. Již za Staré říše pronikaly karavany do zemí Puntu. Vyváželi se řemeslné výrobky a dováželo se zejména kůže divokých zvířat, slonovinu, eben, myrhu, koření a jiné. Také byly velmi čilé obchody s oblastí Syro-Palestiny. Dováželo se hlavně ebnové dřevo, stříbro cín .

Středem egyptského myšlení, historie a společnosti byl panovník. Faraon (slovo odvozené od per aa - Velký palác, jména pro královský palác. Od Nové říše se přeneseně takto nazýval i sám panovník.) byl potomkem bohů, kteří vládli na zemi i na nebi. Sám jest bohem, přebíral po svých slavných předcích dědictví, nad kterým měl bdít jako nad nejvzácnějším pokladem: egyptskou zemi. Faraon byl vybírán za panovníka bohem již "ve vajíčku", jak říkali sami egypťané. Byl tedy plodem spojení boha a smrtelníce a tak vystupoval jako jediný bůh na zemi. Je také žijícím Horem převtělením a legitimním následníkem prvního bájného krále Hora, sokolího boha a syna Esety a Usíra, jenž po svém otci zdědil (jak rozsoudil Ré) egyptské království.
      Jek se tedy zrodil faraon: byl počat, zrozen a kojen bohy. Bůh na sebe vzal podobu panujícího faraona, aby se mohl tělesně spojit s královnou a zplodit legitimního dědice trůnu. Bůh Chnum vyrobil na hrnčířském kruhu tělo dítěte a jeho ochranného ducha ka. Heket, bohynně s žabí hlavou dohlížela na porod. Božské dítě pak bylo kojeno bohy, proto také bylo těsné spojení mezi božským kultem a kultem krále. Díky božskému původu a božské krvi, která jim kolovala v žilách, mohly ženy vykonávat královskou moc stejně jako muži. Toto pojetí příbuzenství mezi faraonem a bohy by mohlo vysvětlit občasné sňatky sourozenců, jenž byly chápány jako nezbytné zachování čistoty božské krve.
      V důsledku toho nesmíme nikdy na činy faraonů nahlížet z čistě světského hlediska. Ať již byla osobnost mužů v této "funkci" jakákoliv, byli připravováni pro velice osobité pojetí moci a jejich náboženská úloha byla vždy prvořadá.
      Faraonovo spojení s kosmem mělo vždy zásadní význam: pro lid pod sluncem, jehož paprsky pronikaly všude. To on zaháněl z Egypta temnoty, slyšel vše, co kdokoli řekl, neboť měl miliony uší, viděl všechno, neboť měl pronikavější zrak, než samo slunce. Jako nositel životní síly byl jediným vykladačem boží vůle. Tato moc mu nepropujčovala práva despoty, ale činila jej odpovědným za materiální i duchovní život v říši. Organizováním obřadů dosahoval panovník toho, že roční období budou následovat po sobě a nastanou záplavy a také, že vyjde slunce.
      Jako nejvyšší plnil panovník, aby "se mu dostávalo Maat, kosmické harmonie. On měl být strážce nepsaných zákonů. Faraon je král slunce, zatímco jeho první ministr, vezír, byl přirovnáván k měsíci: dokonce i v koncepci úřední hierarchie vždy převládala náboženská a kosmická symbolika.
     V králi, který byl chráněn sokolím bohem, nosil koruny nadané mocí, na svou suknici zavěšoval býčí ocas, vládl nomům (krajům), jejichž vlastní génius byl symbolizován magickými emblémy, kde se spojovaly zvířecí, lidské i kosmické síly. Nebyl snad přirovnáván k řvoucímu lvu, k šakalovi, jenž v jediném běhu překoná celou zem, k ohni, k hromu a blesku, k bouři? V jeho srdci bylo sia, intuice. V jeho ústech sídlilo hu, slovo stvoření: proto se slova pronášená králem stávala ihned skutečností. Po čemkoli jeho srdce zatoužilo, to se uskutečnilo. Jeho jazyk byl váhou, jeho rty byly přesnější než vahadlo. To panovník vytyčoval půdorysy chrámů, veden hvězdami na nebi.
      Tyto kouzelné schopnosti vysvětlovaly též válečné úspěchy faraonů. Nemohlo se mu nic přihodit, protože byl pod ochranou bohů a tak vždy jeho vítězství končilo pošlapáním "devíti luků" (symbol nepřátelských zemí).

Každá božská podstata vyžadovala od něho plnění úkolů:

  • Jeho pasivním úkolem bylo, býti nedostupným všemohoucím pánem, do 4. dynastie "velikým bohem", od té doby "dobrotivým bohem" svých poddaných, kteří prokazovali božskou úctu ve starší době před jeho sochou v kapli králova ducha, od 18. dynastie ve vlastním chrámu panovníkova ducha.
  • Jeho aktivním úkolem bylo, býti rovnoceným soudruhem ostatních bohů. K tomu sloužily faraonovi chrámy bohů. Hlavními projevy králova přátelství k bohům byly oběti, udržováním chrámů a stavby nových chrámů a opatřování vším potřebným. Odměnou za to podle staroegyptských textů bylo obdažení karále zdravím, svěžestí a požitky všeho druhu. Když se dobře dařilo panovníkovi dařilo se dobře i jeho zemi.
  • Posledním úkolem je býti prostředníkem mezi bohy a lidmi. nemohl vyřizovat bohům všechna přání všech svých poddaných a pověřoval tím své zástupce, kněze. Sám osobně se obracel k bohům ve velké obecné důležitosti. Uspěch v bitvách, nebo pokud se nedostavila vydatná záplava a Egyptu hrozil hlad, bylo úlohou krále vymoci, aby bozi zbavili Egypt této pohromy. Jak se například této úlohy zhostil faraon Džoser.
  • Panovník byl zárukou Maaty a jako představitel kosmické pravdy vrchní soudce a správce zemi. V zastoupení tohoto úřadu byl vezír.


Titulatura:
Jméno, nebo titul, které se dávalo osobě nebo věci umožnňovalo její existenci. Jak dokládají písemné památky, získal v průběhu dějin panovníkův úřad označení a byl obklopen vzletnými i tajemnými přívlastky. To se zrcadlí ve jméneně respektive titulech, kterých bylo pět.

    1. Horovo jméno
    Patří k nejstarším jménům. Hor ztělesňoval princip králova majestátu. Stával se tak jeho pozemským vtělením. Královské jméno bylo psáno uvnitř serechu představující půdorys paláce, který byl spojen se stylizovaným zobrazením jeho průčelí.
    2. Jméno Obou paní
    Oběma paními jsou myšleny bohyně Horního (Nechbeta) a Dolního (Vadžeta). Panovník pod ochranou těchto dvou božstev, jenž byla již odpradávna symbolem jednotného Egypta.
    3. Jméno Zlatý Hor
    Význam tohoto titulu není zcela jasný. Možná se jedná o připomínku na Horovo vítězství nad bratrem Sutechem, nebo panovníka ztotožnovaného se žhnoucím sluncem na obloze
    4. Trůnní jméno
    Král Horního a Dolního Egypta. Hieroglyfický znak z jehož se titul skládá se překládá jako "Ten, který přisluší k sítině a včele". Sítina je symbolem Horního egypta a včela Dolního Egypta. Tento titul doplňovaly přívlastky jako dobrý bůh nebo pán Obou zemí . Po titulu se zapisovalo tůnní jméno, které se zapisovalo do kartuše (původně podoba h. značky "šen" a je tím myšlena vše obklopující ochrana).
    5. Syn Reův
    Oběvuje se od 4. dynastie ve spojení k slunečnímu bohu Reovi. Vlastní (rodné) jméno následovalo po tomto titulu bylo opět v kartuši. Toto jméno používal panovník jako jediné před svým nástupem na trůn.



Za jmény panovníka následovyly formule, jenž měly krále ochraňovat. Později tito přívlastky používaly i osoby nekrálovského původu.

nechť žije je zdráv a svěží
nechť žije věčně
Nechť žije jako Ré



Následují tituly označující držitele královské moci:

král
vládce
faraon
Veličenstvo
pán




Ukázka jednotlivých titulů významných panovníků:



Thutmose III.
úplná titulatura

"Hor,´mocný býk, vycházející v záři ve Vesétu´, Obě paní ´trvalé královské vlády jako Re na nebesích´, Zlatý Hor ´mocné síly a posvátných diadémů´, Král Horního a Dolního Egypta ´Mencheperre´, syn Reův ´Thutmose-Krásné podoby´, Miláček Hathory, Paní tyrkysu "

Hatšepsuty
úplná titulatura
"Hor Veseretka, Chráněnkyně obou paní,´Vesetrtrompuet Ecttavnebeo´, Zlatý Hor ´Necretchóv Seenchebjev´, královna Horního a Dolního Egypta, paní obou zemí ´Maatkare´, dcera Reova ´Chnumamon Hatšepsovet"

Ramesse II.
úplná titulatura
"Hor, ´vítězný býk, milovaný Maat´, Obě paní, ´ochránce Egypta, podmanitel cizích zemí´, Zlatý Hor, ´mocný léty, velký vítězstvími´, Král Horního a Dolního Egypta ´Vesermaatre-velká je kosmická síla boha Re, vyvolený Reem´, syn Reův, ´Ramesse-Re ho zrodil, Meriamon-milovaný Amonem"

Amenhotepa IV. (Achnatona)
úplná titulatura
"Král Horního a Dolního Egypta, žijícího pravdou, pán Obou zemí ´Nefercheprure Vanre´, syn Reův žijící pravdou, pán korun ´Achnaton´"


Panovníkovy Insignie
K panovníkovým odznakům moci a úřadu patřila celá řada symbolů zejména:


Sechemtej spojená koruna Dolního a Horního Egypta
Chedžet
Bílá koruna Horního Egypta. Ztělesnění ochranné bohyně Horního Egypta Nechbety.
Dešret
Červená koruna Dolního Egypta. Ztělesnění ochranné bohyně Horního Egypta Vadžety.

Následovaly koruny:
hedžet(dvojitá péřová koruna ze pštrosích per tzv. Amonova koruna)
chepreš(modrá koruna s kulatými ozdobami tzv. válečná koruna)
atef (kombinace hornoegyptské koruny, kde na místě uříznuté špičky bývá malý sluneční kotouč a péřové koruny. Tzv. Usírova koruna)
nemes(rouška zakrývající panovníkovu hlavu. V předu splývala na panovníkovu hruď).

rakev ozdobena rouškou nemes, ureem, rituálním vousem, dutky a holí hekak
Ureus
Pozdně antické označení vzytčené posvátné kobry na čelence panovníků. Původ není jasný, je odvozován buď od kobry jako symboj Dolnoeg. bohyně Vadžety, nebo od specifické kadeře pravěkých libyjských náčelníků. Je považován za jeden z nejdůležitějších symbolů královské moci, byla mu přisuzována značná ochranná moc jako zdroji ohně a jedu.
Nechech- důtky nebo falagelum
Sestávají se z krátké násady se dvěma nebo třemi visícími pásky či perleťovými šňůrkami. Výklad je různý, například jako pastýřský bič, který bůh Anžtej-hlava východních krajů povýšil na odznak panování. Jiný výklad souvisí z vějířem na odhánění hmyzu. Důtky jsou trvalým znakem Usira a Mina.
Heka
Toto žezlo nosí nejen králové a bohové, ale i vysocí úředníci. Původně to byla pastýřská hůl a ve starších dobách byla vysoká téměř jako člověk. Patřila k atributům boha Andžteje. Později se vyvinula kratší podoba žezla s větším zakřivením. Toto žezlo se stalo i písmenným znakem s významem "vládnout".
Vas
Toto žezlo vas bylo v archaické době fetiš, v němž jsou uzavřeni ochranní démoni. Vas se skládá z hole na dolním konci rozdvojena do vidlice (dříve sloužila zřejmě k zabíjení hadů a na horním konci nesoucí zvířecí hlavu (psovitou). V rukou bohů je symbolem zdraví a štěstí.
Bojovou palici (kyj)
Tento atribut s kulatou hlavou byl pokládán za sídlo nadpozemské moci svého nositele. Mocenský symbol božího kyje byl uchováván ve svatostánku. Kyj byl symbolem Vepuaueta. Také byl metaforou pro "tvrdé Horovo oko". Kyj byl zhotovován z bílého vápence .
rituální vous
Ačkoliv vousu nebyl připisován žádný náboženský ani symbolický význam, přesto byl považován za znak důstojnosti. Panovník používal uměleckou ceremoniální bradku spletenou do cůpků a většinou modrý (protože bohové mají lazuritové vlasy).
býčí ohon
Sybol síly upevnňovaný v zadu na opasku
Opasek šešemet
V předdynastycké době nosili bohové a králové (Narmer a Džoser) jako mocenský symbol opasek s perlovými přívěsky. Označení pravděpodobně z nalezeného minerálu v zemi Šešemet. Je to zástěrka z úzkých kožených ptuhů.

Nesmíme také opomenout jeden z nejdůležitějších atributů královské a božské moci a to:

trůn
Od Staré říše jsou doloženy dva hlavní typy: blokový (krychlový plný blok s krátkým opěradlem a zdobenými stěnami) a tzv. lví (s nohami a opěrkami ve tvaru lvích tlap a těla). Při znázorňování božstev se používal výlučně blokový trůn. Výzdoba trůnu souvisela výhradně s královskou ideologií (identifikace s Horem, symboly života atd..), symboly panovnické moci (rituální pobíjení nepřátel, sjednocení země) a ochrannými symboly božstev. v náboženských představách představoval prapahorek, který byl počátkem stvoření světa.

Následník tůnu
      Následník tůnu byl zpravidla synem Velké královské manželky, nebo pokud nemohla splodit faraonovi potomka mohlo se jednat i o vedlejší manželku (i konkubínu) z harému.
      Všichni egyptští princové "Iri-pat" a princezny byly vychováváni ve zvláštním křídle paláce, kterému se říkalo "dům královských dětí". Pečovali o ně vychovatelé, kteří byli vybíráni z nejpřednějších dvorských hodnostářů, jenž se pyšnili titulem "živitel".
     Vedele těchto důstojných učitelů, kterým pomáhá celá armáda služebníků, hrály důležitou roli také královské kojné (o jejich úctě svědčí jejich nákladné hrobky). Byl jim udělován titul "velká kojná", nebo "ta, která vychovává bohy ".
      Život v domě královských dětí se skládal z písařských lekcí, studia vojenské strategie, boje, hodin plavání, ovládání zbraní pro chlapce a hudby a tance pro dívky. Každý princ měl své osobní služebnictvo v počtu dvou až pěti osob, jenž mu byli neustále k dispozici.
     Po dosažení dospělého věku bylo povinností každého prince sloužit státu a plnit přesně vymezený úkol. Princové tak dokazovali své schopnosti vyplývající z příslušnosti ke královské rodině. Někteří se stali pokladníky, jiní velekněžími v Onu (Héliopoli) či Karnaku, další zase nejvyššími soudci nebo písaři božských svitků. Někteří nastoupili do armády, kde mívali hodnost generálů a podíleli se na taženích a válkách, které faraon vedl.
      Většina těchto synů "božích" sice nenastoupila na trůn, všichni však měli nárok na titul "korunního prince- Iri pat", který jim dával právo působit jako guvernér paláce, což znamenalo patřit do nejbližšího okolí panovníka. Princové se doživotně stali "uctyhodnými královskými příbuznými". To jen stvrzovalo, že se zrodili z božského semene.
     Podle zvyků některé děti nejvyšších hodnostářů meli tu výsadu, že mohli být vychováváni po boku královských princů. Také se zde vychovávali děti vazalů.

Korunovace

     Faraonem se mohl stát jen ten, kdo nastoupil na trůn při "korunovačním obřadu". Tohoto zázračného riruálu se účastnil celý Egypt, aby měl podíl na stvoření svého panovníka, živého ztělesnění boha Hora, jenž přijímal dědictví od svého otce boha Usíra.
     Dnes je velký den, je to první den Tvého panování. Ty faraone, syne bohů, splníš svůj posvátný úkol. Obdržíš insignie své moci; díky jejichž božské síle budeš uctíván poddanými a budeš vzbuzovat hrůzu v nepřátelích. Dnes jsi přinesl obět, oholil sis vlasy a vous, připjal sis na bradu dlouhý rituální vous a zahalil jsi svvou paruku šátkem nemes, jehož zadní cíp je stočen do kulatého copu, který ti spolu s pramenem vlasů spadá dolů na šíji. Nasadil sis čelenku urea, který zastrašuje nepřátelé. Aby se naplnil rituál Tvé korunovace, kněží a kněžky se oděly do oblečení bohů. Tvůj zesnulý otec, je od nynějška Usírem a ty jsi jeho syn, bůh Hor.
      Mladý král se v Mennoferu připraví na tento rituál. Za svítání přijde kněz pověřený liturgií, čímž začal obřad nástupu na trůn. Než budoucí král vstoupí do chrámu musí projít očistným rituálem. Kněží s maskami zvířecích hlav, symbolizující bohy Hora, Sutecha a Thovta, pokropí jeho tělo posvátnou vodou, symbolem Slunce, jenž mu má dát sílu rozvodněné řeky. Poté kněží za odříkávání svatých textů ho pomažou olejem, který mu dát moc a sílu a oblečou jej do obřadního oděvu a nasadí mu bílé kožené sandály. Před publikem je faraon předsaven bohům, kteří ho musí uznat. Během obřadu položí obětní dary před "naa"- svatostánky božstev přivezenými ze svatyní ze všech krajů země.
      Ústředním bodem je vlastní korunovace. Nejprve Sutech nasadí budoucímu panovníkovi bílou korunu Horního Egypta a pak Hor nasadí červenou korunu Dolního Egypta. Takto tito božští ochránci Obou zemí, krále pomazali a postoupili mu moc nad životem. Po tom následuje obřad"spojení Obou zemí", kde se obě koruny spojí v korunu "pšent"a potvrdí tak opětovné spojení Severu a Jihu. Následně obdrží panovník důtky a berlu a konečně usedá na trůn. Dva kněží ztělesňující Hora a Thovta spojují dvě symbolické rostliny Horního a Dolního Egypta - lotos a papyrus.
      Součástí byly i další obřady: faraon například rituílně oběhl dvakrát hradby Mennoferu, nejstaršího města sjednoceného Egypta. Bůh Thovt a bohyně Sešet, vyryli na posvátný strom v Onu (Heliopoli) jména nového krále.
      Zatímco vlastní obřad se konal uvnitř chrámu, venku začínaly velké lidové svátky. Země má svého vládce, říkalo se, zase nadejdou šťastné dny! Hladoví se najedí, žíznící budou napojeni a nazí ošaceni.
      Po obřadu korunovace.se poprvé ukázal lidu, byl přirovnáván k hvězdě. Nebyl oslavován jedinec, ale princip. Muž, který hrál roli panovníka, byl lidu znám velice málo nebo vůbec ne, všichni však viděli, že na trůně je nový faraon.
      Faraon byl korunován, bezpráví muselo ustoupit spravedlnosti, na nebi se planety vrátily na své obvyklé dráhy, začal nový věk. Dobrá novina se rozšířila po celé zemi. Do čtyř stran byly vypuštěny čtyři divoké husy, aby každá z nich ohlásila, že byl korunován faraon, že vše je zase v pořádku a v dokonalosti. Sátní zpráva, opoznání prozaičtější, oznámila představitelům provincií, že nastoupil na trůn nový panovník. Písaři připravovali sdělení a přikládali k nim osobní pečeť faraona, jenž v prvním roce své vlády podnikal "cestu po království"

Každodenní život panovníka

      Vše se řídilo zákony a to nikoliv jen veřejný život, ale i soukromí a každodenní úkony. Obsluhovali je nikoli lidé prodaní nebo otroci, ale synové nejvýznamnějších kněží, náležitě vychovaní a starší dvaceti let. Denní i noční hodiny, v nichž král plnil své povinnosti, byly stanoveny zákonem, který nemohl libovolně porušovat. Opravdu žádný zahalčivý život.
      Faraon se probouzí. Naslouchač, jehož úkolem bylo střežit jeho spánek, právě oznámil, že se jeho pán probudil. Probuzení tohoto boha doprovází obřadní zpěv vyhrazený pro slunce i pro panovníka."Probuď se v míru, kéž se král probudí v míru, kéž je tvé probuzení pokojné.
      Následuje ranní toaleta panovníka, jenž je také obřadem. Správce královské toalety udílí pokyny sluhům, kteří jsou zodpovědní za panovníka. Přicházejí vysocí hodnostáři pozdravit panovníka a účastnit se jeho toalety. Přináší se umyvadlo "šauty" a vázu s výlevkou "hesmenyt" a také suabu, jakousi ztuhlou odmašťující pastu. Ústa mu vypláchnou sloným roztokem "bed" (Egypťané jsou velice čistotní a myli se před i po jídle a také při vstávání a před uložením ke spánku).
      Po ukončení ranní očisty se faraon usadí a čeká na další úpravu. Nejprve se postarají o panovníkovi ruce. Pak nastupuje holič s břitvami a měděnýmia bronzovými žiletkami (jenž byly několikrát zakřiveny a nahradily ostré kameny ze Staré říše). Na takto upravenou hlavu se nasazuje zdobná paruka (faraon nikdy nechodí s odhalenou hlavou, dokonce ani v soukromí). Následně se jeho pokožka na těle zpevní mastí z natronového prášku smíchaného s medem. Očím je věnována obvzláštní pozornost. Jsou obtahovány linkou z galenitového prášku, který je účinný proti očním potížím.
      Rovněž obřadem bylo oblékání. Koruny, náhrdelníky, falešný vous, to vše jsou božské síly, s nimiž manipulovali kněží, jejichž službě byl přisuzován zásadní význam. Parukáři, úředníci jsou si vědomi, že úkoly, které plní jsou posvátné: vždyť se dostali do těsné blízkosti královy osoby. Nejprve mu navléknou suknici přidržovanou širokým opaskem s panovníkovým jménem. Na zadní straně opasku je býčí ocas. Na hlavu mu usadí lehkou roušku nemes ozdobenou čelenkou (ureem). Na suknici je ještě lichoběžníková kovová zástěra, jenž je přichycena k opasku. Kolem krku mu připnou náhredelík z několika řad různobarevných perel, jenž jsou obvykle spojeny do tvaru sokolí hlavy. Pod náhrdelníkem má připnutý pektorál. Na nohy a ruce mu navlékají náramky. Nakonec mu připnou kožené sandály s bohatým zdobením.
      Jako Hor ve svém příbytku probíral faraon každý den se svým prvním ministrem, vezírem, záležitost království. Musel udílet množství audiencí, přijímat žádosti mocných, kteří padali tváří k zemi nikoliv před ním, ale před božským principem, který ztělesňoval. Vyzařoval takové fluidum, že někteří v jeho přítomnosti umdlévali. Lidé se vystříhali se krále dotknout, ptotože se obávali, že jeho síla, kterou vyzařoval, by je srazila jako blesk.

Svátek "sed"


     Tato oslava panovníkova jubilea se původně slavila v třicátém roce vlády panovníka. Obřad měl stárnoucímu panovníku vrátit moc a fyzické i duševní síly. Svátek "sed" má kořeny v předdynastickém období, kdy musel panovník dokázat, že je stále schopen vést ostatní. Předpokládá se tedy, že pokud vládce touto veřejnou zkouškou neprošel, byl rituálně usmrcen.
      Cílem bylo zajistit králi přízeň božských sil a moc nad celou zemí. Obřady jej stvrdily ve funkci prostředníka mezi poddanými a bohy a zvýšily jeho autoritu, slávu a blahobyt. Svátek měl i magické rysy. Stárnoucímu panovníkovi bylo vráceno mládí, síla a elán. Šlo tedy o symbolické znovuzrození panovníka.
      Svátek se organizoval v Mennoferu, jejimž historickým centerem byla pevnost bílé zdi "Inebu-chedž", která byla rovněž místem korunovace panovníků. Součástí složitého obřadu byli i rituální běh okolo dvou milníků, které představovaly obvodové hradby Bílých zdí. Tomuto běhu přihlíželo početné publikum, v němž byli přítomni bohové i poddaní. Slavnosti začínali první den období "peret"(symbol trvání), když voda z klesajícíh břehů ustupovala.
      Ráno v den svátku byl panovník ztotožněn s Usírem při vztyčováni sloupu "džed", který byl spojován také s bohem Ptahem. Poté se konalo velké procesí, jehož se účastnil faraon, sochy bohů a nejvýznačnější dvořané. Následovalo obnovené uvedení na trůn. Panovník postupně vystoupil do dvou pavilonů nebo na dva trůny. Zde převzal insignie severní a jižní země. Potom byl přenesen na nosítkách Horního a Dolního Egypta.
      Zahalen do širokého pláště získal faraon dalších milion let a podstoupil obnovu starého těla. Při něm bohyně "Sechathor" v podobě krávy, jenž kdysi kojila malého Hora, sybolicky napojí faraona a dá mu život a dlouhověkost. Rituál se poté přesunul na "nádvoří velkých", kde uctil panovník místní bohy. Poté faraonovi vzdali čest a přísahali věrnost mocní celého království.
      Později ještě panovník oběhl pole, čimž symbolicky obhájil své vlastnictví "imi-per" celého Egypta. V dobách Staré říše začal panovník stvrzovat svou moc vystřelováním šípů do všech čtyř světových stran, které tak měly zahnat síly chaosu.

Umrtí panovníka


      Faraonova smrt byla nejdramatičtější událostí, jakou si lze předtavit. Slunce zmizelo, harmonie se octla v nebezpečí, společnost jako celek se mohla rozpadnout vniveč. Ve skutečnosti ovšem král nezemřel. Opustil svět lidí, zašel za obzor, vystoupil na nebe a splynul se svým stvořitelem. Putoval nebezkými prostorami, kde se stal hvězdou. Světelné duše faraonů tak i nadále řídily osudy lidí z hvězdného kosmu, jenž tam vládne.
      Na zemi zatím lidé žili v úzkostech. Truchlili a netrpělivě čekali na králova nástupce, aby zkocoval se zmatky a znovu ozářil Egypta moudrostí králů. Proto si stárnoucí panovník již za své vlády přibral svého nástupcem, aby tak zabránil anarchii.
Velká péče byla věnována mumifikaci zesnulého krále a potom jeho pohřbu (viz. náboženství/poslední soud) do hrobky. Tu si dal vybudovat již za svého života, protože budování posmrtného příbytku zasvětil celou svou pozemskou existenci. Panovník neumíral, ale žil dál, byť jiným způsobem.

http://faraon.wz.cz/foto/egypt068.jpg

Zesilte si videofilm na liště

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář