Kapitalismus nu a co !

17. listopad 2009 | 22.44 |
› 

Nu a máme tu kapitalismus,který  vládne světem...
Jak je možné ,že se kapitalismu nedaří skoro všude na světě?Všechny státy jsou ve státní zadluženosti.Na nic nejsou peníze ,všude se vykřikuje máme svobodu.Ano tu máme ,která má bratra zákona náhubka.SNAD KAPITALISMUS BY FUNGOVAL BEZ NĚJAKÝCH DOTACÍ STÁTU.Právě ten stát by na tom měl vydělávat jinak to není kapitalismus ale nějaká odnož čehosi vykrást vyždímat a vytunelovat.Zatím se to tak děje všude.Nezaměstnanost skoro každému klepe na dveře.Nespravedlnost je normální věc na ,kterou jsme si už zvykli.Soudy , justice exekutoři vše jen pro blaho občanům.Proč ty slibované zítřky se nám vzdalují?Proč stále utahování opasků jen těm co dodnes dělají na ty co nosí šle přes pupky ?Proč většina z nás je nakonec ráda,že alespoň bydlí v králikárnách-oblíbené slovo pana Havla v roce 1990.Proč ČEZ má tak velké zisky?Atd.tady vidíte sami jak je to stou naší demokracií od 1989 po dobu 20-ti let.

Německá ekonomika potvrdila nejvyšší pokles od roku 1990

velikost textu:
25. února 2009  9:29,  aktualizováno 14:51
Hluboký propad německé ekonomiky se potvrdil. Hrubý domácí produkt Německa ve čtvrtém čtvrtletí klesl v mezičtvrtletním srovnání o 2,1 procenta, což je nejhorší výsledek od sjednocení země v roce 1990. Informace z poloviny února potvrdily dnešní revidované údaje spolkového statistického úřadu.
Ilustrační foto.foto: Profimedia.cz

Ilustrační foto.

Německá ekonomika, která je důležitým exportním odbytištěm pro české podniky, od roku 1990 nevykázala větší čtvrtletní pokles než 1,2 procenta. To by se mohlo promítnout i do celkového stavu české ekonomiky.

Demonstrace se v roce 1989 svolávaly přes pevnou linku. Žádné mobily

velikost textu:

data, "zoom"]);

17. listopadu 2008
Zatímco dnes si užíváme moderny v podobě mobilních telefonů a internetu, v roce 1989 bylo všechno jinak. Revoluce v telekomunikacích totiž přišla mnohem později než ta, která se do dějin naší vlasti zapsala jako "sametová".
Manifesty se svolávaly přes běžný telefon. Dokázaly bychom to dnes? (ilustrační foto)foto: Herbert Slavík

Manifesty se svolávaly přes běžný telefon. Dokázaly bychom to dnes? (ilustrační foto)

Tenkrát zkrátka mobily, které dnes velmi usnadňují mezilidskou komunikaci a tok informací obecně, neexistovaly. Při plánování prvotních demonstrací si tak museli organizátoři vystačit jen s pevnou linkou.

"Neměli jsme vysílačky, e-maily, prostě nic. Jediný komunikační prostředek byl klasický telefon u nás doma," vzpomínala v jednom z našich předchozích článků Monika Pajerová z tehdejšího studentského stávkového výboru. Netajila se tím, že být mobilních telefonů, mohlo všechno nakonec dopadnout úplně jinak.

15 LET VE TVÁŘÍCH ÚČASTNÍKŮ

VÁCLAV HAVEL

CHARIZMATICKÝ VŮDCE. Dramatik, spoluzakladatel Charty 77, se takřka přes noc stal z politického vězně hlavou nové demokracie. V listopadu 1989 se postavil do čela Občanského fóra a vyjednal s komunisty nenásilné předání moci. Disidenta, který byl ještě před několika měsíci v žaláři, zvolil komunisty ovládaný parlament v prosinci 1989 jednomyslně prezidentem. (foto: Pavel Štecha) PREZIDENT V DŮCHODU. Po skončení druhého funkčního období opustil v únoru 2003 Václav Havel prezidentský úřad. I v "důchodu" se nadále angažuje zejména v boji za lidská práva, chce psát. Kvůli chronickým zdravotním problémům musel loni odmítnout některá pozvání na domácí i zahraniční akce. Chystá se na cestu do jihovýchodní Asie a na odkládaný několikaměsíční pobyt v USA. (foto: MAFA - Ondřej Littera)
 
MICHAEL KOCÁB
VYJEDNAVAČ. Hudebník, lídr umlčované rockové kapely Pražský výběr, založil v roce 1989 spolu s textařem Michalem Horáčkem iniciativu Most, která zprostředkovala první rozhovory mezi komunistickou vládou a opozicí. Pozdější šéf parlamentní komise dohlížející na odchod sovětské armády z Československa. (foto: Pavel Štecha) NÁVRAT K MUZICE. Po krátkém angažmá v politice a podnikatelských aktivitách (spoluzakládal a pak prodal investičního fond Trend, který noví majitelé vytunelovali) se vrátil k muzice. Koncertuje s Pražským výběrem, hraje v muzikálu, skládá hudbu k filmům a vydává desky. (foto: MAFA - David Port)
 
ŠIMON PÁNEK
STUDENTSKÝ LÍDR. V listopadu 1989 jeden z hlavních představitelů celostátního koordinačního stávkového výboru studentů. Zastupoval studenty v delegaci OF, která vedla jednání o sestavení vlády národního porozumění. Krátce po zvolení do Federálního shromáždění v červnu 1990 na svůj mandát rezignoval. (foto: ČTK) HUMANITÁRNÍ PRACOVNÍK. Spoluzakládal humanitární společnost Člověk v tísni a agenturu Epicentrum, které se specializují zejména na krizové oblasti světa. Pomáhal proto organizovat například pomoc pro Arménii, Afghánistán, Bosnu či Čečensko. (foto: MAFA - Václav Pancer)
 
MARTA KUBIŠOVÁ
UMLČENÁ HVĚZDA. Zpěvačka, které normalizační režim zakázal po roce 1970 vystupovat, elektrizovala demonstrující davy na Václavském náměstí. Z balkonu Melantrichu i z tribuny na Letné zpívala národní hymnu a svoji legendární "protiokupační" píseň z roku 1969 Modlitba pro Martu. (foto: Pavel Štecha) OCHRÁNKYNĚ ZVÍŘAT. Je autorkou a protagonistkou televizního pořadu Chcete mě? zaměřeného na osudy opuštěných nebo týraných zvířat. V jejich prospěch také příležitostně zpívá na charitativních koncertech. Vystupuje také se svým recitálem Já jsem já, účinkuje i na koncertech a festivalech. (foto: MAFA - Petr Novotný)
 
VÁCLAV MALÝ
MODERÁTOR PROTESTŮ. Římskokatolický duchovní nesměl po svém podpisu Charty 77 působit v duchovní správě. Člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a člen Čs. helsinského výboru stál v listopadu 1989 u zrodu Občanského fóra. Nenapodobitelným způsobem moderoval většinu protikomunistických demonstrací na Václavském náměstí i na Letné. (foto: Pavel Štecha) SVĚTÍCÍ BISKUP. Václav Malý se brzy vrátil ke kněžské činnosti. Od roku 1992 je prezidentem Arcidiecézní katolické charity, v roce 1996 ho jmenoval kardinál Vlk sídelním kanovníkem Metropolitní kapituly u Sv. Víta na Pražském hradě. Papež Jan Pavel II. jej v roce 1996 jmenoval světícím biskupem. V říjnu 1999 převzal ve Vídni Cenu kardinála Königa za zásluhy o víru a svobodu. (foto: MAFA - Nguyen Phuong Thao)
 
JIŘÍ DIENSTBIER
MLUVČÍ. Novinář, někdejší redaktor Čs. rozhlasu, za normalizace vyloučený z KSČ, pozdější disident a signatář Charty 77 se po listopadu 1989 stal tiskovým mluvčím OF. V první polistopadové vládě se stal ministrem zahraničí a byl jím až do roku 1992. (foto: ČTK) ZPRAVODAJ OSN. Nedovedl OH ani Svobodné demokraty do parlamentu, v roce 1996 a 2000 se nedostal do Senátu. V roce 1998 se stal zpravodajem OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii, je členem Komise OSN pro řešení globálních problémů. (foto: MAFA - Nguyen Phuong Thao)
 
JIŘÍ BARTOŠKA
FILMOVÁ TVÁŘ. Jeden z nejpopulárnějších českých herců byl účastníkem první schůzky komunistického premiéra Adamce s opozicí. Z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí vyhlásil oficiální kandidaturu Václava Havla na funkci prezidenta republiky. (foto: ČTK) ŠÉF FILMOVÉHO FESTIVALU. Prezident a výkonný ředitel Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, spoluzakládal Divadlo Bez zábradlí, byl společníkem firmy, která provozovala neúspěšnou loterii Česká lotynka, hraje ve filmech. (foto: MAFA - Petr Novotný)
 
MILAN KŇAŽKO
Z HERCE POLITIKEM. Slovenský herec se v roce 1989 veřejně postavil proti režimu, v Listopadu hlavní řečník na bratislavských demonstracích, spoluzakládal hnutí VPN. Poradce prezidenta Havla. Po návratu na Slovensko se stal ministrem Mečiarovy vlády. (foto: ČTK) Z POLITIKA HERCEM. Po rozchodu s Mečiarovým HZDS se vrátil do slovenské vlády jako ministr kultury Dzurindova kabinetu. Později generální ředitel komerční televize JoJ se letos po patnácti letech vrátil před filmařskou kameru. (foto: MAFA - Michal Sváček)

Záhady listopadové revoluce

velikost textu:
16. listopadu 2004  14:02
Revoluci z roku 1989 se říká sametová. Ale proč ne také záhadná? Některé události a rozhodnutí jednotlivých aktérů totiž dodnes zůstávají nevysvětleny. Podívejme se na některá z nich.

ZVLÁŠTNÍ VYDÁNÍ

Záhada 1.
Kdo revoluci vlastně začal? Byli to opravdu jen studenti, kdo ten osudový večer začal revoltu?

"Toto je jedna ze záhad, které mám. Pořád ještě žije představa zákulisní dohody - spiknutí disidentů s režimem. To já tam nevidím. Ale nedá se vyloučit, že to mohlo být připravené mezi Adamcem a Mohoritou. Možná se to nedozvíme nikdy. Jak na to má přijít jeden historik, když na to nepřišly celé vyšetřovací týmy?" ptá se historik Vilém Prečan. Na důchodcovské poměry českých komunistů mladý Vasil Mohorita byl šéfem komunistické mládeže a Ladislav Adamec byl racionální premiér. Oba však dnes zarytě mlčí.

Záhada 2.
Jak se studenti dostali na Národní třídu?

Byla to vlastně povolená demonstrace, která se měla konat na Albertově, mimo pražské centrum. Jak se tedy demonstranti dostali na Národní? Zavedl je tam provokatér StB Zifčák, jak se traduje? "Bylo v plánu jít do centra, demonstrace na Albertově byla jen záminka. Cesty ale byly blokované, takže do centra se dalo až po Národní," říká jeden z někdejších studentských vůdců, Václav Bartuška. Ale v čele průvodu opravdu kráčel Zifčák...

Záhada 3.
Podvod s mrtvým studentem Šmídem?

To, co definitivně vyburcovalo veřejnost, byla alarmující zpráva: na Národní třídě zabili policisté studenta Karlovy univerzity Martina Šmída. Zprávu vysílaly světové agentury, například Reuters. "Pokud přijmeme teorii, že to bylo připraveno, bylo to připraveno dokonale. Martin měl odjet na Slovensko, do místa bez telefonu, odkud se měl vrátit za několik dní. Rozmyslel si to na poslední chvíli," popisuje matka "mrtvého studenta" Jana Šmídová. Zda šlo o souhru náhod, nebo zinscenovaný záměr, neví. "Pokud to připraveno bylo, bylo to geniální: mrtvý student by skutečně nebyl k nalezení," říká Šmídová.

Záhada 4.
Jak se zpráva dostala do médií?

Proč se zpráva vůbec dostala do médií, Šmídová nechápe. "Byla jsem 18. listopadu v Realistickém divadle, kde se mluvilo o stávce a mrtvém studentovi. Řekla jsem, že syn je naživu. Přesto se zpráva šířila," popisuje. Upozornila i zpravodaje agentury Reuters Michaela Žantovského. "Ověřovali jsme si to na studijním a zjistili jsme že na fakultě studuje ještě další Martin Šmíd," hájí se Žantovský. Reuters tehdy převzatou zprávu pustila do světa.

Záhada 5.
Co řekl a neřekl Šmíd pro televizi?

Když živého "mrtvého studenta" našli novináři, odvysílala televize zprávu, která veřejnost neuklidnila. "Sáhla na mne smrt," řekl tehdy národu Šmíd. "Bylo to sestříhané, říkal jsem: Když jsem si pomyslel, že jsem na jeho místě mohl být klidně já, sáhla na mne smrt," vysvětluje dnes. Veřejnost to však chápala po svém: student naznačuje, co nemůže říct otevřeně: že byl bit. Ale ani to nebyla pravda. Vypadá to, že revoluce, která propukla, vznikla kvůli nedorozumění, omylu či podvodu. Která varianta je horší?

Záhada 6.
Proč tento student a ne někdo jiný?

Západní stanice informovaly 18. listopadu o smrti studenta Šmída. Jméno, ročník a fakulta souhlasily. Datum narození ne. "Myslel jsem, že někdo opravdu zahynul. O druhém Martinu Šmídovi jsem měl zprávu. A taky tomohl být někdo třetí," popisuje on sám. Ale žádný jiný (mrtvý) Šmíd nebyl. Byla náhoda, že ve stejném ročníku fakulty byli dva Martinové Šmídové. "Kdybychom chtěli zorganizovat tu fámu, aby trvala co nejdéle, tak by se dalo postupovat takto," říká Jana Šmídová.

Záhada 7.
Kdo za tím byl?

"Jsem přesvědčen, že klíčem je Drahomíra Dražská, která informaci rozšířila," tvrdí dnes student Šmíd. Dražská! Žena s podivnou pověstí, tehdy snad v péči psychiatra a prý i pod vlivem drog. Možná si všechno vymyslela. Od ní však informaci převzal novinář Petr Uhl a od něj Reuters. Mezitím sice Šmídová upozorňovala, že její syn je naživu, ale nikdo ji neposlouchal... Revoluce totiž začala.

Záhada 8.
Kdo je Dražská?

"Dražská prý dřív dělala vrátnou na koleji," říká Martin Šmíd. Tam se mohla dozvědět jeho jméno. Po roce 1989 byla trestně stíhána za to, že několikrát za sebou prodala svůj pronajatý byt. Prý přitom vystupovala také velmi přesvědčivě... Profesionální lhářka? "Té ženě prostě všichni naletěli. Žádné spiknutí nebylo, režim se prostě zhroutil," říká Václav Bartuška. Pozdější pokusy dostat z Dražské kloudné vyjádření skončily neúspěšně...

Záhada 9.
Proč se jí věřilo?

"Pouštět do světa nepravdivé zprávy, to se přece jen nedělá. Nicméně jsem byl tehdy přece jen přesvědčen, že zpráva je pravdivá," prohlásil v roce 1990 Petr Uhl, když se omlouval veřejnosti za pozdvižení, které rozpoutala jeho falešná zpráva. Dražská zprávu o smrti studenta namluvila na magnetofonový pásek a část výpovědi se k Uhlovi dostala hned 17. listopadu večer. Protože prý byla sama zraněná, výpověď nedokončila a druhou část dodala druhý den. Uhl zprávu zkoumal, ale u Šmídových rodičů ji neověřil. Prý uvěřil Dražské, že rodiče jsou mimo Prahu... Byla za pádem komunismu nechtěná chyba novináře? Nebo to byla umně nastražená provokace? "Ani dnes nevylučuji pouta mezi StB a Dražskou. Ona byla drogově závislá a tito lidé byli pod státní kontrolou... Ale v životě se stává, že se všechno nedovíte..." říká dnes Uhl.

Záhada 10.
Kdo stál za depeší doWashingtonu?

V roce 1997 zpřístupnili Američané soubor depeší, které koncem roku 1989 byly odesílány z pražské ambasády do Washingtonu. Mezi nimi byla jedna pozoruhodná z 19. listopadu. Američané posílají do vlasti tutéž informaci, která už vzrušovala celou zemi. Jistá Američanka podávala zprávu, že skutečně při zásahu na Národní byl jeden ze studentů zabit. "Oni tomu také věřili," připomíná historik Prečan. Jméno Američanky však zůstává záhadou, údaje, které by mohly vést k identifikaci osoby, která zprávu podala, byly zabíleny. V depeši se však píše, že se to Američanka dozvěděla od přítele, jenž strávil noc v nemocnici, kde čekal na zprávy o dívce, která utrpěla zranění. Z kontextu však vyplývá, že onou dívkou byla zřejmě zase Dražská... "Čili ta Američanka byla také obětí stejné mystifikace," říká Prečan.

Záhada 11.
Byli Dražská a Zifčák domluveni?

V čele davu mířícího na Národní třídu kráčel důstojník tajné policie Ludvík Zifčák. Tam předstíral vážně zraněného. Byli domluveni s Dražskou, která pak tvrdila, že na Národní zahynul student? "Jeho cílem bylo vetřít se do přízně studentů, založit studentské sdružení a být věrohodný - měl dlouhodobé úkoly," říká Bartuška. Otázkou je, zda byl skutečně zraněn, nebo to jen předstíral. Kvůli dramatickému účinku se prý přitom zabalil do vlajky. "Mně na jaře 1990 poté, co byl demaskován, řekl, že dostal ránu a byl v šoku. Celkem tomu věřím, ránu mohl dostat jako kdokoli jiný," popisuje Bartuška. Ale jeho roli nepřeceňuje. "Nevěřím, že by jeden člověk byl schopen zavést tisícihlavý dav tam, kam chce." Ale podívat se na to můžeme i opačně: jestliže nejsenzačnější zpráva z tehdejší Prahy je pouhou lží, proč by demonstraci nemohl vést provokatér?

Záhada 12.
Co chtěla KGB v Praze?

V listopadu 1989 přijíždí vysoký představitel sovětské tajné služby (KGB) do Prahy. Jedná se šéfem StB Alojzem Lorencem přímo v osudný večer. Mohli zrežírovat pád komunismu u nás? Vždyť od února 1948 Moskva věděla o všem, co se v Praze dělo. Jenže v roce 1989 Rusko už není obávanou diktaturou. Přestavba vedená Gorbačovem uvolnila pouta. Nebylo tedy v zájmu Moskvy připravit stejně tak pád diktatury i v Praze a umožnit nástup lepších, mladších a hlavně Moskvě nakloněných komunistů?

Záhada 13.
Byl scénář revoluce napsaný v Moskvě?

"Rusové neměli ani sílu, ani čas ovlivňovat události ve střední Evropě. I když "naši" se toho doprošovali," říká režisér Pavel Kačírek, který natočil pro Českou televizi unikátní rozhovor s "otcem" sovětské přestavby a někdejší Gorbačovovou pravou rukou Alexejem Jakovlevem. "Pád komunismu nebyl naší, ale globální záležitostí," dodává.

Záhada 14.
Proč byli komunisté k smíchu?

"Jakeše do koše!" a "Dejte šaškům rolničky!" skandovali studenti, když z Albertova zamířili na Vyšehrad. Když tam přišli, zase skandovali: "Jsme na špatném hradě!" Vypadalo to, že komunisté jsou jen pro legraci. Byli? Zápisy z mimořádných zasedání stranických špiček 24. a 26. listopadu ukazují, že jejich účastníci byli skutečně bezradní. "Každý se stáhl, každý čeká, každý vyčkává, kdo za něj něco udělá. Soudruzi, vývoj je tak prudký, že nám nebude dána možnost reparát opakovat," rozohňoval se například Michal Špak ze Slovenska. Vysloužil si prý mohutný potlesk.

Záhada 15.
Proč netekla krev?

Komunisté sice byli k smíchu, ale kdyby se pustili do boje, měli by trumfy v rukou. "Ano, máme ještě možnost politickými prostředky situaci zvrátit. Navrhuji uvést do bojové pohotovosti armádu, bezpečnost, milici..." hřímal ještě 24. listopadu na uzavřeném zasedání stranického vedení šéf armády Milan Václavík. Požadoval především obsadit televizi. Jeho názor v tu noc (zasedání trvalo přes půlnoc) nebyl ojedinělý. Na osudovém jednání však převládl postoj opačný: vše řešit bez násilí. Bylo to jedno z mála správných rozhodnutí československých komunistů... Nepřijali ho zrovna nadšeně.

Záhada 16.
Kam se vytratil Ladislav Adamec?

Začátkem prosince 1989 to vypadalo, že komunistický premiér Ladislav Adamec na Hradě vystřídá Gustava Husáka. Byl první, kdo při jednání s opozicí podal ruku Václavu Havlovi. Měl podporu revolucionářů a zdálo se, že i svých - komunistů. Jenže hned na začátku ztratil velkou část sympatií, když byl na masové demonstraci na Letné vypískán - nesmyslně požadoval zrušit plánovanou generální stávku. Nezískal jedny a ztratil druhé. Zůstal sám...

Záhada 17.
Proč nás to po patnácti letech tak vzrušuje?

Tehdejší pád komunismu přece ve skutečnosti až tak velkou záhadou není. Ale k vysvětlení některých věcí nazrál čas.

Historická chvíle: Adamec jedná s Havlem

velikost textu:
16. listopadu 2004  13:51

Do té doby to bylo nepředstavitelné - komunisté si sedli k jednacímu stolu s lidmi, které do té chvíle nechávali zatýkat. Diktatuře zbývalo pár dní života. 26. listopadu 1989 disidenti poprvé vyjednávali s vládou. Komunisté byli nervózní, disidenti získávali sebevědomí.

Píše se rok 1989

Píše se srpen 1989. Na jakési akci v Lipnici u Humpolce se setkávají dva muži: novinář Mladého světa Michal Horáček a poradce federálního premiéra Ladislava Adamce Oskar Krejčí.

Když mu Horáček nabídne odvoz autem, Krejčí rád přijímá. "Jel jsem stokilometrovou vzdálenost z Humpolce do Prahy dvě a půl hodiny. Chtěl jsem slyšet co nejvíc," popisuje Horáček setkání ve své knize Jak pukaly ledy vydané v roce 1990.

Debatují - pochopitelně - o politice. Horáček spolu s rockerem Michaelem Kocábem právě zakládají iniciativu Most se smělým cílem: zprostředkovat kontakt mezi opozicí a vládnoucí KSČ. Tehdy to ještě vypadalo jako přehnaně ambiciózní úkol.

"Nepřeceňujte těch pár disidentů. Za jedno ručím: s Havlem si za jeden stůl nikdy nesedneme," cituje Horáček Krejčího slova ze srpna 1989.

Neděle 26. listopadu 1989. V salonku Obecního domu v centru Prahy v jedenáct dopoledne začíná unikátní schůzka: Ladislav Adamec a Václav Havel dohadují první kroky pokojného předání moci. Za stolem sedí i zprostředkovatelé jednání: Michal Horáček a Oskar Krejčí.

Havla Adamec nečekal
Cesta z brněnské dálnice do Obecního domu pochopitelně nebyla přímočará. Události podzimu 1989 však jasně ukazují, že se věci daly definitivně do pohybu: Polsko má od září nekomunistického premiéra, režim se kácí v Maďarsku, tisíce východních Němců prchají na Západ...

A devátého listopadu padá i symbol studené války - berlínská zeď. O týden později dělá v Praze nervózní režim osudovou chybu. Policie na Národní třídě brutálně zmlátí studentskou demonstraci k 50. výročí Jana Opletala. A národu definitivně dochází trpělivost.

V pondělí 20. 11. už je v pražských ulicích sto tisíc demonstrantů a těm chytřejším aparátčíkům to dochází: je po všem. "Od ledna 1989, tedy od Palachova týdne, bylo jasné, že je to dál neudržitelné," říká dnes Adamcův poradce Oskar Krejčí. "A v podstatě jsme už od jara hledali ústupové cesty."

Horáček s Kocábem jsou v těch dnech s Krejčím v permanentním kontaktu. Díky tomu mají otevřené dveře k premiérovi - navštěvují jej v jeho letenském bytě i na Úřadě vlády... Neustále jej přesvědčují, že je třeba začít okamžitě jednat s opozicí reprezentovanou čerstvě založeným Občanským fórem. A že Adamec je jediný, s kým je to možné.

"Adamec tehdy nebyl žádná silná figura, i když to byl federální premiér," říká Vladimír Hanzel, v té době už tajemník Václava Havla. "Ale s kým jiným? Principiálně jsme nemohli jednat s politbyrem KSČ (které fakticky vládlo), když jsme neuznávali vedoucí úlohu strany."

V úterý 22. listopadu ráno konečně Adamec Horáčkovi s Kocábem říká: "Přiveďte svoje soudruhy. Nějakého herce, třeba toho Bartošku. A studenty." Podmínku má jedinou: nebude jednat s Václavem Havlem. Jednání má začít v jednu odpoledne. Krejčí čeká před vládou, a když dorazí vyjednavači opozice, má pocit, že se mu zdá zlý sen: v čele delegace přijíždí Havel!

"Rozhodli jsme tehdy na schůzce v Mánesu, že u toho musí být Havel, i když já tvrdil, že se s nimi nemá vůbec jednat a nedělat kompromisy. Nakonec mě tam ale poslali s ním, jen abych dohlídnul, že tam opravdu bude," vzpomíná Jan Ruml.

"Jenže když jsme tam přijeli, Krejčí odvedl Kocába nahoru a vrátil se s tím, že Adamec Havla nepřijme. Říkal jsem: tak jedem domů, nebudeme se s nima vůbec bavit. Jenže Havel mě zatáhnul někam do křoví před Strakovku a říkal: Hele, tohle může být historická chvíle, to nelze propást. Běž tam místo mě."

"Tím jsem vstoupil do politiky a hned udělal první kompromis, který jsem přitom vůbec udělat nechtěl. Moje přítelkyně mi říkala, že jsem zrádce, a já už pak na žádné jednání nikdy nešel," dodává Ruml.

Podle Oskara Krejčího však tehdy Adamec jinak postupovat nemohl: "Politicky v tu chvíli prostě ještě nešlo sejít se přímo s Havlem. Hráli jsme i složitou hru směrem k ÚV KSČ. Dostávali jsme dokonce informace, že by i Adamec mohl být odveden v klepetech. Říkal tehdy: Havla by mi strana nikdy neodpustila. Nahoru se chodí po dvou, ne po osmi schodech."

Nevylučujeme ani Chartu
Ale i taktikou "dvou schodů" tehdy třiašedesátiletý Adamec rozehrál velkou hru. Premiérem se po složitých mocenských hrách v politbyru stal teprve v roce 1988 a alespoň podle Krejčího byl po celou dobu v opozici vůči Jakešovi a spol.

V roce 1989 dokonce pohrozil demisí. Ač stále kovaný komunista, citující na schůzkách s Kocábem a Horáčkem myšlenky Gottwalda, měl se stát aktérem historického okamžiku. Nešlo to však bez preventivního maskování.

Jiřího Bartošku, Jana Rumla, horníka Milana Hrušku a studentského vůdce Martina Mejstříka, vyslané OF, doprovází Krejčím dodaná stafáž z řad SSM a stranických výborů pražských vysokých škol.

O co tu jde, je však každému jasné: OF žádá záruky, že proti sílícímu lidovému hnutí nezasáhne režim po čínském vzoru tanky. "Ty první dny jsme vtipkovali, že by nebylo nic snazšího než postavit před Laternu magiku autobus, všechny nás posbírat a hodit do Macochy. A bylo by po revoluci," říká Vladimír Hanzel.

"Samozřejmě, že by to šlo udělat během hodiny," souhlasí Krejčí. "Jenže i větší části StB bylo jasné, že už se hraje koncovka. Z ideálů, na nichž měl ten režim stát, zbyly jen boje o Václavák."

Premiér dává své slovo: síla použita nebude. "Překvapilo mě, jak byl Adamec nervózní, pořád chodil někam telefonovat, my taky, a najednou byl konec," vybavuje si Jan Ruml. "Bylo to dost dusné, tak to občas Bartoška musel zlidšťovat nějakými fóry."

Z dnešního pohledu se tehdejší sliby premiéra Adamce zdají skoro banální: důkladné vyšetření zásahu z Národní třídy, nová ústava bez vedoucí úlohy KSČ, ve vládě by měli zasednout i bezpartijní odborníci a mladí lidé... 21. listopadu to ale zní jinak. Opravdu revolučně.

A právě Janu Rumlovi, který tu vůbec nechtěl být a jehož otec Jiří v tu dobu pobývá kvůli vydávání ilegálních Lidových novin v ruzyňské věznici, nakonec Adamec říká větu, kterou jakoby jedním tahem škrtá stranickou politiku předchozích dvaceti let: "Z dialogu, pane Ruml, nevylučujeme ani Chartu."

Znělo to nadějně. A pohled do ulic - aspoň v Praze a větších městech - optimismu nahrával: Václavské náměstí denně plnily statisíce lidí.

My se ještě neznáme
V pátek 24. listopadu konečně odstupuje nenáviděný a vysmívaný stranický šéf Milouš Jakeš a s ním téměř celá "stará garda". Moc skoro leží na ulici. V tu chvíli vydává Adamec, v té době už ve zcela otevřeném konfliktu s politbyrem, Krejčímu nový pokyn: Jsem ochoten sejít se s Havlem.

V neděli 26. listopadu v jedenáct hodin dopoledne se v Obecním domě píší dějiny: komunista Adamec natahuje ruku směrem k démonizovanému vůdci opozice Havlovi: "My se ještě neznáme."

Na tohle první ostré jednání už OF přichází v nejsilnější sestavě: za stolem sedí třeba Václav Klaus a taky tehdy osmadvacetiletý Alexandr Vondra, spolu s Havlem a scenáristou Jiřím Křižanem jeden ze tří klíčových mužů OF.

"Je asi pravda, že jsme tehdy na předávání moci a vlastně ani jednání nebyli připraveni," vzpomíná Vondra. "Vlastně jsme dělali jen to, co dlouho předtím v Chartě: předkládali požadavky a postupně je pak stupňovali. Bylo zjevné, že Adamec na jednání s lidmi, jako jsme my, v džínách a ve svetru, jednajícími bez servítků, vůbec nebyl zvyklý. Byl často nervózní, rudl..."

Podle Havlova tajemníka Vladimíra Hanzla však jednání s Adamcem nebyla tak obtížná: "Čekali jsme tuhý odpor, ale on byl nečekaně konstruktivní. Nebyla z něj cítit žádná nenávist ani nepřátelství. Chtěli jsme třeba, aby pustil politické vězně, on řekl fajn, dejte mi seznam..."

Nervózně podle vzpomínek Michala Horáčka vypadal i další důležitý muž, pro nějž byla účast na schůzce v Obecním domě velkou premiérou: tehdy nejmladší člen Adamcovy vlády, ministr bez portfeje Marián Čalfa. (Adamec ani Čalfa nechtěli s MF DNES na téma listopad 1989 hovořit.)

"Adamec byl sice na rozdíl od Jakeše a spol., kteří doslova utekli, ochoten jednat, ale nakonec se stejně ukázal jako muž minulosti," říká Alexandr Vondra. Čalfa se však projevil jako někdo, kdo byl schopen odpovědět.

Události se řítily vpřed neuvěřitelnou rychlostí: v pondělí 27. listopadu slaví opozice dokonalý triumf: generální stávka rozmetá poslední zbytky komunistických iluzí, že Praha není zdaleka celá země a že snad dělníci stranu podrží.

O dva dny později komunistický federální parlament ruší v ústavě vedoucí úlohu komunistické strany. Ted už jde o jediné: kolik moci a na jak dlouho budou chtít komunisté uhájit...

Ladislav Adamec už úplné destrukci režimu, v nějž celý život věřil, asistovat nechce. Pochopí, že jeho role skončila. "Do chvíle, než odešel Jakeš, byl Adamec něco mezi ÚV a opozicí, jakýmsi kompromisem. To najednou skončilo. Z partnerů jsme se pro OF rázem stali protivníky," říká Oskar Krejčí.

Chci ministerstvo
Čím dál nervóznější Adamec odmítá požadavek OF, aby jeho vláda rezignovala, a slibuje důkladnou rekonstrukci kabinetu. Poslední šanci nevyužije: když v neděli 3. prosince oznámí novou vládní sestavu v poměru 15 komunistů ku pěti zbylým ministrům, národ to už pokládá za drzost.

"Vláda není spolek dobrovolníků ani diskusní klub, vláda musí řídit národní hospodářství, vážení pánové! Ať si to vezme na zodpovědnost, kdo si troufá," třískne Adamec 5. prosince do stolu a fakticky odchází ze scény. Místo něj nastupuje Čalfa a OF poprvé po dlouhých vnitřních debatách pokládá na stůl své návrhy na nové ministry.

Nastává další fáze revoluce: vyjednavači OF musí měnit taktiku z otevřeného nátlaku na sofistikovanější hledání kompromisu. Dne 10. prosince se to podaří. V jedenadvacetičlenné "vládě národního usmíření" má OF sedm ministrů. Je mezi nimi Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Valtr Komárek a také dva chartisté, Ján Čarnogurský a Jiří Dienstbier.

"Zajímavé bylo, že pro druhou stranu vůbec nebyl problém třeba Čarnogurský, což byl shodou okolností Čalfův spolužák z práv, ale Dlouhý a Komárek. Ti totiž byli členy KSČ, ve vládě ale měli být za nás," říká Alexandr Vondra.

Soudě dle nahrávek tehdejších kulatých stolů, vydaných v roce 1991 Vladimírem Hanzlem v knize Zrychlený tep dějin, bylo už sebevědomí vítězů, ještě donedávna pronásledovaných a zavíraných odpadlíků, zcela neotřesitelné.

"Pamatuji se, že velká debata byla o jménu ministra zahraničí. Ve hře byl ministr z roku 1968 Jiří Hájek, my jsme ale při vší úctě k němu chtěli mladšího a razantnějšího Jiřího Dienstbiera," říká Vondra.

"A oni, jestli by nechtěl jako bývalý novinář radši tehdejší úřad pro tisk a informace. Tak jsem vyšel na chodbu, tam seděl Dienstbier, zeptal jsem se ho a on říká: Ne, já chci zamini. A to byl podle mě zásadní zlom: tohle by si nikdo z nás ještě deset dní předtím nedovolil říct."

ADAMEC JEDNÁ S HAVLEM

4

Pro prehrávání animace je nutné nainstalovat Macromedia Flash Player!

Pro prehrávání animace je nutné nainstalovat Macromedia Flash Player!

Pro některý dodnes krutá vzpomínka na dobu bezpráví!Bohužel doba se může opakovat v zákazech a nespravedlnosti občana i za jiného režimu a to je i dnes 2009-?.Proto velké díky všem co vyšli do ulic a ukázali sami sobě ,že to jde aby se měli k sobě lidi trochu vlídněji sami k sobě a těm dalším.Neměli bychom zapomínat ,že jedině pospolu se dají řešit jakékoliv problémy .A politické strany musí mít respekt před takovou masou lidí a zodpovědnost sloužit lidu!Na to oni rádi ,zapomínají a dělají si v této republice na úkor lidu co se jim zlíbí....!!!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.5 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: Kapitalismus nu a co ! me 17. 11. 2009 - 20:42