Čeští vynálezci

13. srpen 2009 | 08.31 |

Otto Wichterle

Otto Wichterle se narodil 27. října 1913 v Prostějově. Byl českým vynálezcem a chemikem; je považován za zakladatele makromolekulární chemie. Proslulý je svým vynálezem měkkých kontaktních čoček, z jeho dalších 150 vynálezů jsou známy umělé polyamidové vlákno - silon a hydrogel.
Po maturitě v roce 1931 se zapsal ke studiu chemie na Fakultě chemicko-technologického inženýrství v Praze. Studium zakončil doktorátem v roce 1936; pak zůstal na fakultě jako asistent, pouze však do uzavření českých vysokých škol nacisty 17. listopadu 1939.
Poté získal zaměstnání ve výzkumném ústavu Baťových závodů ve Zlíně. Od roku 1940 zde vedl výzkumnou skupinu zabývající se polyamidy. V roce 1941 stál na pokraji převratného objevu pružného vlákna; výzkum však nedokončil protože chtěl zabránit tomu, aby objev padl do rukou nacistů. Jeho výroba pod obchodním názvem Silon tak začala až o desetiletí později. Do ústavu se vrátil až v roce 1945, kdy začal také přednášet organickou chemii. V roce 1949 byl Wichterle jmenován nejdříve asistentem a pak profesorem a vedoucím oddělení technologie plastických materiálů, které založil.
Prvním impulsem k Wichterleho práci na objevu měkkých kontaktních čoček byl jeho náhodný rozhovor ve vlaku po cestě z Olomouce do Prahy roku 1952. Spolucestující četl odborný článek o možnostech chirurgické náhrady oka. Wichterle si uvědomil, že problém by šlo vyřešit sestrojením čočky z hydrofilního polymeru. První prototyp se mu podařilo vyrobit a sám vyzkoušet roku 1957. Tyto čočky měly drsný povrch a v oku pálily, nicméně Wichterle si na vlastní oči ověřil, že čočky je možné použít pro korekci zraku.
Roku 1958 se stal Wichterle obětí politické čistky; komunisté ve vedení VŠCHT jej vyloučili z fakulty protože nebyl členem KSČ stejně jako jeho nejlepší studenti. Výzkum kontaktních čoček na VŠCHT byl oficiálně ukončen. Laboratoř vysokomolekulárních látek byla přejmenována na Ústav makromolekulární chemie a Wichterle se stal jejím ředitelem. Ani zde však nesměl ve výzkumu kontaktních čoček pokračovat, proto jej začal provádět ve své domácí laboratoři.
V roce 1961 stál Wichterle u vzniku nové metody adiabatické polymerizace kaprolaktamu která byla později využívána k průmyslovému zhotovování odlitků.
Pokrok v technologii výroby kontaktních čoček zaznamenal v roce 1961 kdy s pomocí primitivních prvků, mj. stavebnice Merkur a dynama z jízdního kola realizoval metodu odstředivého lití. To umožnilo vyrábět jednak kvalitnější čočky, jednak i jejich produkci v malých sériích - počátkem roku 1962 jich vyrobil na pět tisíc.
Jeho rozkol s vládnoucí garniturou byl dovršen po invazi vojsk armád Varšavské smlouvy r. 1968 kdy připojil svůj podpis pod petici 2000 slov a při vystoupení v národním shromáždění kritizoval politiku vedení KSČ. Za to byl zbaven místa ředitele Ústavu makromolekulární chemie, nadále směl v ústavu pracovat jen jako řadový vědec.
V roce 1990 byl Wichterle rehabilitován a následně zvolen prezidentem ČSAV. Tuto funkci zastával až do rozdělení Čekoslovenska v roce 1993. V tomto roce byl jeho jménem pojmenován asteroid Wichterle. Zemřel 18. srpna 1998.

Alois Senefelder

Alois Senefelder se narodil 6. března 1771. Byl českým spisovatelem, grafikem a vynálezcem, který v roce 1796 vynalezl novou techniku pro tisk z hloubky - kamenotisk.
Alois Senefelder se narodil v Praze v roce 1771 v Praze, ale jeho rodina se později usadila v Mnichově. Alois se stal se hercem v uměleckém souboru F. A. Webera. Ještě mnohem více než v mládí, viděl jak obtížné je opisovat herecké texty nebo noty. Pro veselohru "Znalec děvčat", kterou napsal v 21 letech, a komickou operu "Siegfried aneb rychlý obrad", nenašel tiskaře.
V 25 letech se rozhodl, že musí najít způsob, jak levně a rychle tisknout, protože dřevoryt nebo mědiryt byl příliš drahý. Nejdříve leptal měď. Jednou si potřeboval narychlo poznamenat údaje o počtu kusů prádla předávaných pradleně. Použil přitom kámen, který měl po ruce. Později, když si chtěl údaje opsat, napadlo jej kámen oleptat - a základ tisku z plochy je na světě. Texty svých prací psal Senefelder zvláštní tuší a otiskoval je na hladké desky vápence, kterého je v okolí Solenhofenu v Bavorsku dostatek.
Mastná tuš chránila místa na vápenci před účinky kyseliny. Ostatní nechráněná plocha se vyleptala, takže text po omytí vyčníval. Od leptání kamene dospěl Senefelder k zákonům litografie neboli chemického tisku. Princip vynálezu spočívá na využití rozdílných fyzikálně chemických vlastností - odlišného povrchového napětí vody a mastných kyselin. Jemnozrnný vápenec je pórovitý a má schopnost příjímat nejen mastnou barvu, ale i vodu. Na kámen se kreslí mastnou litografickou křídou nebo tuší. Po namočení plochy vodou (čistá) místa netisknou.
Na kamenotisk dostal Senefelder v Bavorsku privilegium, které platilo 15 let. Senefeldrovým vynálezem je i kamenotiskařský ruční lis, který se skládá z pevného stolu - podložky pro litografický kámen, z rámu z tvrdého dřeva, do něhož se napínal papír, a z tříče, jímž se přitiskoval papír na kámen. Tento jednoduchý vynález pak sloužil mnoha malířům k reprodukci jejich děl. Malíři buď malovali přímo na kámen, nebo na něj jejich díla přenášeli zruční kreslíři, ovšem stranově obráceně. Senefelder zdokonalil i litografii k reprodukci barevných originálů. K té bylo nutno připravit tolik kamenů, kolik bylo na obrazu barev. V roce 1810 byl Senefelder jmenován královským dvorním inspektorem v Bavorsku a v roce 1818 napsal i učebnici litografie.
Alois Senefelder zemřel 26. února 1834.

Karel Schinzel

Karel Schinzel se narodil 20. 12 1886 v Edrovicích u Bruntálu, jeho rodina se přestěhovala v roce 1896 do Opavy, kde vystudoval dvouletou obchodní školu, ale jeho zájem se stále více upíral k chemii. Nastoupil jako účetní v chemické továrně Gustava Hella v Komárově. Tam měl příležitost experimentovat ve výrobních postupech fotografie. 8. 4. 1905 podal patentní přihlášku "Postup hotovení barevných fotografií" a byl mu udělen rakouský patent. Jednalo se o postup vyvolávání snímků na fotografický materiál se třemi citlivými vrstvami. Jeho vynález se stal později důležitým základem díky němuž mohly být později po roce 1935 vyráběny filmy Kodachrome a Agfacolor. Firma G. Hella mu umožnila si doplnit vzdělání, když jej přeložila ke své vídeňské pobočce. Ve Vídni pak při zaměstnání vystudoval jak gymnázium (1908), tak řádně Vysokou školu technickou, kde v r. 1912 získal titul inženýra. Potom se vrátil do komárovské továrny, a za války byl odveden k výrobě trhavin. Výzkumně na této problematice pracoval u firmy Wetzler et Co. Napsal disertační práci o získání manitu a sorbitu pro výbušniny. V roce 1919 byl ve Vídni promován na doktora technických věd. Po krátkém působení ve Vídni se vrátil v r. 1922 do Opavy, kde si zařídil chemickou výzkumnou laboratoř, ze které vyšla řada patentů světového významu.
Výsledky svých výzkumů zveřejňoval v časopise Das Lichtbild a tím na sebe upozornil německou firmu Agfa a americkou firmu Kodak. Firma Kodak odkoupila od Schinzela celkem 27 patentů a v roce 1937 pro ni pracoval jak v Rochesteru, tak v Londýně na zlepšení procesu Kodachrom. Do Opavy se již nevrátil, ale od března 1938 se usadil v Badenu poblíž Vídně. Tam jej na sklonku války potkala katastrofa. Při bombardování Badenu mu byla zničeně jak jeho výzkumná laboratoř, tak i knihovna s mnoha zápisky a výkresy. Navíc jeho práci přerušilo náhlé oslepnutí.
Zemřel ve Vídni 23. 11. 1951.

Erich Roučka

Erich Roučka se narodil 30. října 1888 ve Velkém Meziříčí. Již od mládí se zajímal o fyzikální pokusy a technické modely. V deseti letech zhotovil jednoduchý ampérmetr, ve čtrnácti pec na tavení mosazi, v sedmnácti akumulátor, elektromotor a rozvaděč s měřícími přístroji. To už byl studentem na čtyřleté německé Státní průmyslové škole v Brně. Na absolutorium v roce 1908 navazuje praxe u a.s. Kolben a spol. v Praze a pak u firmy Siemens & Halske Berlin. V roce 1911 založil v Blansku továrnu na elektrické měřicí přístroje, která byla první v tehdejším Rakousku-Uhersku. Po válce odjíždí Erich Roučka na studijní cestu do USA. Své nápady projednával i s Thomasem A. Edisonem. Po návratu začal s výrobou automatických regulátorů parních kotlů, jimž dal název E. R. Robot se svolením Karla Čapka.
V roce 1929 založil novou továrnu na výrobu kotlů ve Slatině u Brna. Po zahájení výroby začínají kotle Ericha Roučky dobývat svět, kotelny jeho systému jsou čisté, např. v roce 1944 obdivují odborníci kotelnu v Moravské Bance na Náměstí Svobody v Brně, která je opatřena i kokosovými koberci. A když bylo E. Roučkovi povoleno postavit jeden kotel na zkoušku v Praze a z komína se nekouřilo, tak se pátralo v kotelně i okolí, zda nebyl sopouch tajně vyústěn do komína vedlejšího domu. Ale nenašlo se nic, E. Roučka pobaveně vysvětlil, že jeho kotle mají tak dokonalé spalování.
Za války byl nucen ve své továrně vyrábět odlitky pro německou armádu, po válce byla továrna bombardována a velmi silně poničena. Po únoru 1948 byla jeho továrna ve Slatině znárodněna, Roučka již dále v podnikání nepokračoval, od roku 1952 pracoval ve Výzkumném ústavu energetickém v Brně, kde již ale jeho návrhy nebyly realizovány. V roce 1959 se rozhodl emigrovat do Západního Berlína, několik let byl zaměstnancem firmy AEG.
Za své dílo obdržel titul inženýr, i když žádnou vysokou školu neabsolvoval. Nakonec měl kolem 850 uznaných patentů a to především v oblasti techniky, ale částečně i z oblasti medicíny. Zabýval se dietetikou a gerontologií, brzy se centrem jeho zájmu stal problém rakoviny. V roce 1934 otevřel sanatorium, kde se pacienti léčili pod odhledem lékaře Roučkovou metodou. Tuto terapii pak převzalo sanatorium v Berchtesgadenu.V roce 1937 vydal knihu, kde vyložil svou teorii o vzniku rakoviny při nesprávné výživě. Jako léčebnou metodu doporučoval režim mírné podvýživy a silné alkalizace organizmu směsí jednoduchých sloučenin draslíku, sodíku, vápníku a hořčíku. Ministerstvo zdravotnictví pověřilo špičkové odborníky prověřením jeho poznatků a výsledkem bylo oficiální uznání Ericha Roučky jako biochemika a badatele v oblasti rakoviny spolu se souhlasem k jeho práci v laboratořích lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně na problému rakoviny.
Erich Roučka sestrojil i funkční model srdce a krevního oběhu, na který mu byl udělen v roce 1950 patent. Přístroj věrně napodoboval činnost srdce a funkce krevního oběhu za různých normálních i patologických stavů a byl vlastně předchůdcem mimotělního oběhu krve. Posléze E.Roučka věnoval přístroj lékařské fakultě MU v Brně pro výuku studentů. Dalším pokusným modelem byl detektor emocí a lží, jímž chtěl v kriminalistice tehdy zcela neobvyklým způsobem ověřovat výpovědi eventuálních delikventů. Ještě jako devadesátiletý navrhoval schéma měřidla na objektivní identifikaci geopatogenních zón.
Zemřel 16. března 1986 v Ezeldorfu.

Josef Ressel

Josef Ressel se narodil 29. 6. 1793 v Chrudimi. Byl nadaný a dobře se učil, rodiče ho poslali k příbuzným do rakouského Lince, kde navštěvoval gymnázium. Roku 1809 byl přijat na dělostřeleckou školu v Českých Budějovicích a měl se stát důstojníkem. Byl však tělesně slabý, do vojenské služby ho nepřijali a proto roku 1812 odešel do Vídně, kde měl studovat medicínu. Ucházel se také o stipendium na lesnické akademii v rakouském Mariabrunnu, kde dokázal ve zkráceném termínu školu i úspěšně absolvovat. Zprvu působil v Kraňsku jako lesník a roku 1821 se stal lesmistrem v přímořském městě Terstu, kde si ověřoval své experimenty s lodním šroubem.
Použít k pohonu lodi Archimédova šroubu napadlo počátkem 16. století geniálního italského učence a malíře Leonarda da Vinci. Josef Ressel nápad s Archimédovým šroubem nosil stále v hlavě a věřil, že právě to je cesta, která pohon lodí usnadní. Dokázal stanovit jeho správný tvar a velikost a vymyslet i jeho nejvhodnější umístění na lodi - dal ho vodorovně pod záď lodi před kormidlo.
Nejprve se při pokusech s drobnými modely přesvědčil, že jeho řešení je správné a pak začal shánět nejen prostředky, ale i majitele větší lodi. Příležitost se naskytla roku 1826 na jedné šestitunové bárce, kde poháněli šroub dva muži silou svých paží. Experiment byl sice úspěšný, roku 1827 dostal na vynález dokonce příslušný patent, ale peníze ani zájemce na další pokusy se mu sehnat nepodařilo.
Teprve roku 1829 se dohodl s bohatým obchodníkem Ottaviem Fontanou, že zaplatí stavbu lodi, na níž se lodní šroub vyzkouší. Dohodli se, že Ressel nechá ve vhodné strojírně v Paříži vyrobit potřebné lodní součásti, aby se mohly na plavidlo co nejdříve namontovat. Jenomže nadšený Ressel byl při těchto jednáních příliš důvěřivý a v obchodních záležitostech se mnoho nevyznal, takže se nechal partnery umluvit a prozradil jim celou podstatu svého vynálezu dřív než s nimi uzavřel smlouvu. Záhy se ve Francii a Anglii objevila celá řada falešných "vynálezců", kteří si Resslův vynález přisvojili, vydávali ho za své vlastní nápady a spor o prvenství se pak vlekl dlouhá desetiletí.
Loď Civetta však i přes to byla dokončena. Byl to 21 m dlouhý parník o nosnosti 33 tun vybavený dvouválcovým vahadlovým parním strojem, který poháněl Resslův lodní šroub. 4. srpna 1829 vyplul z terstského přístavu na moře. S plavbou byli zpočátku nadmíru spokojeni, protože byla plynulá a rychlejší než na jiných plavidlech. Bohužel měděné potrubí letované cínem prasklo a tato malá závada byla příčinou toho, že policie další plavby zakázala.
Bohužel přiřčení prvenství se už nedožil. Zemřel na malárii na služební cestě dne 9. 10. 1857 v Lublani. Vynalezl mimo jiné i šroubový lis na víno a olej, parní vyluhování barviv a tříslovin, kuličkové ložisko bez mazání, pneumatickou potrubní poštu a buzolu.

Jan Evangelista Purkyně

Jan Evangelista Purkyně se narodil 18. prosince 1787 v Libochovicích. V jedenácti odešel za vzděláním k piaristům. Ve dvaceti však z řádu odešel a živil se jako vychovatel v urozených rodinách a jeden ze zaměstnavatelů ho usměrnil k lékařství. Doktorskou práci O zření v ohledu subjektivním obhájil roku 1818 a stal se asistentem na pražské lékařské fakultě. Pro vlastenecké názory se ale marně ucházel o profesuru. Na přímluvu Goethovu byl angažován na univerzitu do tehdy pruské Vratislavi. Tam roku 1832 získal výkonný mikroskop, dogmatický přístup nahradil experimentálním. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval Purkyně na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v Praze roku 1837, kde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život, formuloval buněčnou teorii.
Ve Vratislavi odváděl tvrdou badatelskou práci, která z něj činí zřejmě nejfrekventovanějšího eponyma české vědy: Purkyňova vlákna v srdci, Purkyňovy buňky v mozečku a řada dalších po něm nazvaných útvarů a jevů.
Roku 1850 se Purkyně vrátil na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, nicméně nad výzkumem už převládala činnost organizační a buditelská. O roku 1853 vydával přírodovědný časopis Živa, který vychází dodnes. Stal se členem londýnské Královské společnosti, vídeňské a pařížské akademie věd, poslancem zemského sněmu, nositelem Leopoldova rytířského řádu.
Purkyněho lze považovat i za průkopníka v oblasti animovaného filmu. V roce 1861 nechal podle svých nákresů vyrobit kotouč zobrazující animovanou sekvenci práce lidského srdce. Je to první známý případ užití této techniky pro výuku vědeckého oboru.
Zemřel 28. července 1869 v Praze a je pochován na vyšehradském Slavíně.
Objevy Jana Evangelisty Purkyně
Subjektivní zrakové jevy (1818-1825)
Postup objektivního vyšetřování oka (1823)
Využití reflexních obrázků k měření zakřivení rohovky. Ukázal i možnost pozorování očního pozadí zaživa.
Vyšetřování kožního povrchu (1823)
Purkyně popsal typy kreseb kožních lišt (základ daktyloskopie), pozoroval kožní kapiláry in vivo.
Fyziologická praxe (1823)
Zdůraznil význam konstituce v lékařství, s níž souvisí rozdíly i mezi zdravými jedinci, a nutnost individualizace ve vyšetřování a v posuzování nemocných.
Závrať, držení těla, udržení rovnováhy (1820-1827)
Zkoušení léků - fyziologická farmakologie (1820-1829)
Purkyně začal již jako medik zkoušet účinky léků sám na sobě. Zdůraznil význam pokusu na vlastním těle na rozdíl od pokusu na zvířeti, zvláště u léků, které působí na psychické a smyslové funkce.
Studie sluchu (1824-1826)
Vývoj slepičího vejce před líhnutím (1825-1830)
Ústrojnost rostlin (1828-1830)
Fyziologie lidské mluvy (1827-1865)
Purkyně rozlišil fonační ústrojí (hrtan) od rezonančních prostor. Pokusil se o třídění hlásek z hlediska artikulačního a akustického na základě pokusů konaných na sobě samém. Načrtl možnosti využití získaných poznatků ke zdokonalení řeči a napravování řečových vad. Napsal práci z oboru fonetiky, jejíž rukopis se ztratil v berlínské akademii a byl nalezen až v roce 1960.
Vnímání prostoru a pohybu (1827-1853)
Purkyně rozlišil subjektivní a objektivní zrakový prostor. Znázornil pohyb pomocí tzv. kinesiskopu, který sám dále zdokonaloval (předchůdce kinematografu).
Mikroskopická skladba živočišných tkání (1832-1845)
Purkyně popsal analogii v elementární skladbě zvířat a rostlin: u zvířat to jsou "zrnéčka s jádrem bez zvláštní membrány", u rostlin pak "buňky opatřené zřetelnou buněčnou membránou" (1837). Jako první používá Purkyně termínů "základní hmota" (1834) a "protoplasma" (1839).
Embryologie (1825-1837)
Identifikoval jádro savčího vajíčka s vesicula germinativa vajíčka ptačího.
Studoval mikroskopický vývoj kostí, zubů a pohlavních orgánů.
Řasinkový pohyb (1833-1836)
Trávení in vitro (1835-1837)
J.E.Purkyně identifikoval jako hlavní látku podporující trávení kyselinu chlorovodíkovou (solnou, HCl).
Funkční morfologie (1839-1845)
Mezi hlavní Purkyňovy práce patří studium průběhu svalových vláken v srdci a v děloze (těhotné i netěhotné) s ohledem na mechanický účinek jejich stahu a objev zvláštního druhu vláken v srdci pod endokardem.
Oběh krve a dýchání (1843-1845)
Purkyně popsal princip, jakým v srdci probíhá sání krve

František Křižík

František Křižík se narodil 8. července 1847 v Plánici. Byl významným českým technikem, průmyslníkem a vynálezcem. Jeho nejznámějším vynálezem byla oblouková lampa se samočinnou regulací.
V Praze vystudoval reálku, ale pro nedostatek peněz nemohl složit maturitu. Přesto byl i bez maturity přijat na pražskou techniku. Během studia zdokonalil železniční signalizaci. V této práci pokračoval i poté, co se stal železničním úředníkem. Z roku 1870 pochází jeho návěstidlo, které se v případě poruchy přestaví automaticky do polohy "stůj". V roce 1880 vynalezl pro Piettovu papírnu v Plzni nový typ obloukové lampy. Za tento vynález získal zlatou medaili na světové elektrotechnické výstavě v Paříži roku 1881. Sám je začal vyrábět v roce 1881 nejprve v Plzni a od roku 1884 v pražském Karlíně. V roce 1888 postavil na pražském Žižkově první elektrárnu na českém území, a po ní řadu dalších v Česku i ve světě.
Velkým úspěchem byla i jeho účast na Jubilejní výstavě v roce 1891. K Výstavišti jezdila jím navržená elektrická tramvaj, areál byl osvětlen jeho lampami, a postavil slavnou světelnou fontánu. V roce 1903 postavil první elektrickou trať z Bechyně do Tábora. František Křižík zemřel 22. ledna 1941 ve Stádleci u Tábora.

Karel Klíč

Karel Klíč se narodil 30. 5. 1841 v Hostinném, byl výjimečně výtvarně nadán, vstoupil již jako čtrnáctiletý na pražskou malířskou Akademii, ale musel ji pro výsměšné karikatury rakouských opustit. Po delší přestávce školu absolvoval teprve roku 1862. Krátce nato pak se svým otcem, bývalým chemikem a výrobcem barev, založil v Brně fotografický ateliér "Rafael". Vypracoval se ve znamenitého kreslíře, ilustrátora, a především karikaturistu. Pracoval v Budapešti, ve Vídni a stále více se věnoval otázkám reprodukční techniky.
První velký úspěch mu přinesla silvestrovská noc na přelomu roku 1877 a 1878. Klíče v laboratoři při pohledu na měděnou destičku náhodou pokrytou souvislou jemnou vrstvou asfaltového prášku napadlo zahřát ji nad plamenem. Prášek se přitavil, Klíč na něm vyleptal obraz, a tak mohl vytisknout svou první heliogravuru.
Roku 1890 ve svém závodě v Anglii, nahradil Klíč měděnou desku měděným válcem, umožňujícím daleko rychlejší tisk. Na vyleptané válce se nanášela barva, jejíž přebytek stíralo ostří ocelového nože. Zrodil se tak rotační stírací hlubotisk, dodnes nejdokonalejší reprodukční technika kreseb, obrazů a fotografií.
Karel Klíč zemřel 16. 11. 1926 ve Vídni.

Jan Janský

Jan Janský, český lékař, psychiatr a neurolog, objevitel čtyř základních krevních skupin, se narodil 3. dubna roku 1873 v Praze v rodině obchodníka. V roce 1898 absolvuje lékařskou fakultu pražské univerzity, poté se stává lékařem na psychiatrické klinice v Praze.
Jako psychiatr se Jan Janský od počátku své lékařské praxe zabývá (hypotetickým) vztahem mezi aglutinací (tj. srážlivostí) krve a duševní nemocí - po několikaletém výzkumu pak dospívá k poznání, že tento vztah neexistuje, tedy že srážení krve nelze dávat do nijaké souvislosti s duševním onemocněním člověka - vzniká vědecké pojednání "Hematologická studie u psychotiků" (1907), v níž jako víceméně vedlejší produkt své výzkumné činnosti Jan Janský klasifikuje čtyři základní krevní skupiny (které neoznačuje tak, jak je tomu dnes, tedy A, B, AB a 0, nýbrž jim přiřazuje římské číslice I., II., III., IV.). Tento zásadní objev nicméně není v době svého vzniku doceněn - Janský sám se výzkumu krve dále nevěnuje, středem jeho činnosti je psychiatrie, provádí též mnohé výzkumy neurologické, věnuje se intenzivně problematice mozkomíšního moku.
V roce 1914 se Jan Janský stává profesorem pražské České univerzity a zástupcem přednosty psychiatrické kliniky, po vypuknutí první světové války je pak jako lékař nasazen na frontu - teprve v roce 1916, po prodělaném srdečním záchvatu je Jan Janský služby z proštěn a vrací se do vlasti. Po skončení první světové války Jan Janský nastupuje na místo přednosty neuropsychiatrického oddělení Vojenské nemocnice v Praze, nicméně, tři roky nato, 8. září roku 1921 v Černošicích nedaleko Prahy umírá.
V roce 1921 pak americká lékařská komise uznává Janského prvenství v objevu krevních skupin (v pomyslném soupeření o tento primát je Janský upřednostněn před rakouským lékařem K. Landsteinerem, který objev krevních skupin učinil již před Janským, ale rozlišil pouze tři, nikoli čtyři základní krevní skupiny).

Jakub Husník

Jakub Husník se narodil 29. března 1837 ve Vejprnicích, pocházel z deseti dětí lesníka na panství lobkovickém a později konopišťském. Studoval piaristické gymnázium v Praze, později malířskou akademii, kde se setkal s Karlem Klíčem, pozdějším vynálezce hlubotisku. Husník studoval rovněž malířství v Antverpách.
V kostelech v Kolovratech a Karlovicích namaloval v roce 1861 obrazy na oltáře. V roce 1863 byl jmenován učitelem kreslení na reálném gymnáziu v Táboře, kde rovněž učil těsnopis. Podílel se i na výzdobě ambitů v Klokotech u Tábora. Ústup daguerrotypie v 60. letech 19. století a zavedení tzv. mokrého procesu ve fotografii sledoval Husník velmi pozorně. V roce 1863 přišel s prvním vynálezem - dvoutónovými fotografiemi.
Husník opakoval všechny pokusy prováděné předtím Pontonem, Talbotem, Poitevinem a dalšími s dvojchromanem draselným za působení světla. Zdokonalil způsob reprodukování fotografických obrazů - fotolitografii. Husník postupně vylepšil svůj vynález, takže byl schopen docílit i 1000 otisků. Ve stejné době se stejným problémem, a to úspěšně, zabýval i mnichovský dvorní fotograf J. Albert. Po uveřejnění informace o Husníkovi v příloze časopisu Photographische Mitteilungen nedala odezva na sebe dlouho čekat.
V lednu 1869 podepsal Husník s J. Albertem smlouvu o přenechání želatinofotolitografie k libovolnému užití za pětiprocentní zisk získaný prodejem podle Husníkova způsobu nad 20 000 zlatých rakouské měny. Husník se rozhodl velmi správně - vybavené tiskárně J. Alberta nebyl počtem ani kvalitou reprodukcí schopen konkurovat. Smlouva však na delší čas zabránila poznat pravého vynálezce, jelikož se Husník zavázal zachovat o vynálezu mlčení. Ve světě se proto mluvilo o albertotypii.
Až při soudním procesu A. Markla, který vydal v roce 1870 příručku, v níž byl popsán způsob reprodukování Albertovou metodou, vyšel najevo i Husníkův podíl na vynálezu. Uznal jej i německý tisk. V roce 1873 se Husník i s rodinou ocitl ve Vídni. Pracoval ve státní tiskárně, kde s pomocí K. Klíče zaváděl tisk cenných papírů. Husníkovy otisky byly tak dokonalé, že známý rytec A. Lepere nedokázal poznat svůj originál od kopií. V roce 1878 založil Husník v Praze zinkografickou dílnu a fotografický ateliér. Začal vyrábět fotolitografický přetiskový papír a získal na něj i říšskoněmecký patent.
V roce 1887 obdržel také patent na klihotypii. V roce 1888 založil Husník se svým zetěm A. Häuslerem firmu, v níž se mu podařilo výrobně propracovat další svůj vynález - tisk vodoznaků. Zásluhou jeho syna Jaroslava získala firma dobrou pověst i ve výrobě a dodávání trojbarvotiskových štočků na objednávku. Svůj talent však uplatnil i v jiném oboru. V roce 1869 přenechal za honorář pěti šicích strojů americké firmě Wheeler a Wilson zařízení nazvané kličkař, které mělo zamezit trhání nití.
Zemřel 26. března 1916 v Praze.

Jaroslav Heyrovský

Český fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský se narodil 20. prosince 1890. Je prvním českým laureátem Nobelovy ceny (1959 za chemii). Akademik Heyrovský byl zakladatelem Polarografického ústavu ČSAV a spoluzakladatel časopisu Collection of Czechoslovak Chemical Communications (1929).
Jaroslav Heyrovský studoval na akademickém gymnáziu v Praze. V roce 1909 se zapsal na filozofickou fakultu Karlova univerzity. Od roku 1910 studoval na Univerzity College v Londýně. V roce 1913 získal hodnost bakaláře. Studia však přerušila 1. světová válka. Heyrovský narukoval ke zdravotníkům. V roce 1918 Heyrovský obhájil na Karlově univerzitě svou disertační práci.
Polarografie
Následující roky se Heyrovský věnoval problematice rtuťové kapkové elektrody, která sloužila k měření povrchového napětí rtuti. V roce 1922 Heyrovský publikoval objev využití elektrolýzy se rtuťovou kapkovou elektrodou, metodu sloužící účelům chemické analýzy. V roce 1924 sestrojil Jaroslav Heyrovský se svým žákem Japoncem M. Shikatoupolarograf - přístroj pro automatický záznam křivky závislosti proudu na napětí při elektrolýze roztoku vzorku. V počátcích se zdála metoda nevhodná pro praktické využití. K rozpracování polarografické metody přispěl Heyrovského další žák D. Ilkovič. V roce 1924 vznikl návrh na konstrukci prvního automatického přístroje, který umožnil zkrácení postupu z řádů hodin na minuty. Návrh Jaroslava Heyrovského na polarograf realizovaly universitní mechanici Peták a Innemann.
Nobelova cena
37 let po vynálezu polarografie 10. prosince 1959 převzal Jaroslav Heyrovský z rukou švédského krále Gustava Adolfa VI. ve Stockholmu Nobelovu cenu za chemii za vynález a využití polarografie. Jaroslav Heyrovský získal čestné doktoráty na mnoha univerzitách, byl také čestným členem vědeckých akademií.
Jaroslav Heyrovský zemřel 27. března 1967.

Prokop Diviš

Prokop Diviš se narodil 26. března 1698 v Helvíkovicích u Žamberka. Svůj vědecký život zasvětil především elektřině; známý je především jeho vynález bleskosvodu. Diviš studoval vliv elektřiny na rostliny. Elektřina mu posloužila i při léčení nemocných.
Chudý Diviš studoval v letech 1716 - 1719 na jezuitské latinské škole ve Znojmě za podpory premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. V Louce později složil řeholní slib a přijal řádové jméno Prokop. V roce 1726 byl vysvěcen na kněze. Diviš úspěšně obhájil v Salzburgu disertační práci a byl v roce 1733 prohlášen doktorem teologie. V roce 1741 byl jmenován převorem kláštera v Louce. Od roku 1742 až do své smrti působil na faře v Příměticích.
Bleskosvod
Prokop Diviš se začal roku 1750 zabývat myšlenkou sestrojit zařízení, které by odnímalo z bouřkových mraků blesky (bleskosvod Diviš pojmenoval pojmem stroj meteorologický). Roku 1754 sestrojil první uzemněný bleskosvod na světě. Bleskosvod byl vztyčen 15. června 1754 na zahradě v Příměticích u Znojma. Celkem 400 uzemněných kovových hrotů na ústřední 42 metrů vysoké nosné tyči mělo za úkol "vysávat" elektřinu z mračen, a zabránit tak vzniku bouřky. Stožár byl upevněn třemi řetězy, které byly vodivě připevněny k železným zemnícím kuželům v zemi. Bleskosvod Diviš popsal ve svém pojednání Descriptio machinae meteorologicae. 10. března 1760 rozzlobení obyvatelé Přímětic strhli povětrnostní stroj svého duchovního pastýře s odůvodněním, že je příčinou velkého sucha. V roce 1761 Diviš umístil další bleskosvod na kostela.
Elektroléčba
Prokop Diviš také studoval vliv elektřiny na živé organismy. Od roku 1754 se pokoušel také o elektroléčbu revmatizmu a ochrnutí. Diviš byl v kontaktu s mnoha vědci té doby. Byl také obeznámen s prací B. Franklina. Svá zjištění publikoval v díle Magia naturalis (Přírodní kouzelnictví). Kniha byla později v němčině vydána v roce 1765 (Tübingen) a v roce 1768 (Frankfurt nad Mohanem).
Prokop Diviš dále sestrojil (1753) elektrický strunný nástroj Denis d'or (Zlatý Diviš), který byl napájen proudem z leidenských lahví. Nástroj měl 14 klaviatur. Přístroj dokázal napodobit mnoho nástrojů a prý také lidský hlas.
Prokop Diviš zemřel 21. prosince 1765 v Příměticích u Znojma.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.06 (71x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Čeští vynálezci 00000 20. 04. 2012 - 17:00